Být moje,být milá,být malá a zároveň moje kamarádka je složitý úkol.Moje typická povaha berana je na jednu stranu krotká na druhou stranu nezadržitelná.Stačí jeden podnět a změním se...vím to a občas mě to štve ale pravý kamarádi spolu drží i přes všechny vady,které ten druhý má.Cena společných zážitků,úsměvů a radosti je mnohem dražší než cena hádek a nepříjemností.Tak je to i s mou MMMK.My jsme se spřátelili a zůstali spolu.I přes tu ošklivou a dlouhou hádku a i přes tu dobu kdy sme se postupně odcizovali.Doufala jsem,že se mi tento pocit vrátí,ale nevěřila jsme tomu.Byla jsem zaslepená záští a lítostí,žalem.Litovala jsme sama sebe a proklínala ji.Nemyslím,že to byl správný postup,ale to nic nemění na tom,že si myslím,že na tom má vinu.Máme jí na tom totiž obě.Já jsem se provinila tím,že jsme netolerovala ten malý příjem času,který mi věnovala a ona tím,že mi ho nemohla dávat nebo nechtěla víc.To už nevím.Nehodlám se v tom dál rýpat neboť vím,že tahle sága hádek,bolesti a smutku je za náma.Vím,že spolu jsme to zvládli a udělali jsme dobře.Doufám,že teď se blíží jenom dobré časy,dokonce se naše přátelství stane třeba silnějším.Doufám,že moje MMMK jí zůstane a že stále budeme jako ty dvě sestřičky,které za sebe bojují a to i přes to,že obě máme nějaké chyby a každá najde na té druhé věc,která jí vadí.Tak to má být-MÍT RÁD SE VŠÍM VŠUDY-MILOVAT!