Dnes je jeden z těch večerů, kdy přijdete domů unavení z práce ale nechce se Vám ještě spát. Je přesně ta chvíle, kdy si uvědomíte, že jste sami v tom smyslu, že potřebujete mít vedle sebe člověka, kterej Vás chápe. Někoho, s kým si máte co říct. Pustíte oblíbenou hudbu - mě teď zrovna hraje skladba Civil war od Guns´n Roses. Cítíte se sami. Máte přátelé, rodinu, která Vás má ráda, to ano. Ale vidíte také to, že to jací jste doopravdy vlastně nikdo neví. Nebylo to ani komu zjevit. Nepřišel nikdo, kdo by Vás naplnil pocitem, že to pochopit může a proto se mu můžete otevřít.

     Já tyhle pocity řeším většinou tak, že si naložím hodně práce a pak nemám čas nad tím přemýšlet, ale večer, když sedíte u PC, tak se to vše zas posune před povinnosti, na které teď nechcete myslet a začnete nad tím přemýšlet. - moment, musím vrátit opět již zmiňovanou skladbu na začátek, momentálně mi přijde, že nejvhodněji podtrhuje mou náladu a dobře se mi u ní píše. Člověk má období, kdy je naprosto v pohodě, někdy si to i myslí, ale v jádru ví, že to tak úplně není pravda. Pak tahle pravda vypluje na povrch, problém je v tom, pokud nemůžete ovlivnit a změnit to co Vás trápí. Vždycky se najde doba, kdy jste sami se svou myslí a vyvoláte to, na co nechcete myslet a hledáte všemi možnými způsoby, jak na to nemyslet. Ale člověk se tomu nevyhne.
    
     Nazval jsem to, chci s někým mluvit, ale vlastně teď s nikým mluvit nechci, jsem rád, že jsem po 13h doma a v klidu z práce a nikdo na mě nemluví. To spíše dělá ten pocit, že není komu říci všechno a jde to vůbec?