Mám moc práce, ale teď si asi chvilku udělám. Potřebuju něco napsat....

Bloudím světem s mapou v ruce. S mapou na které mám vytyčeno co hledám..

Dojdu na kraj propasti, na druhé straně někdo sedí a dívá se dolů.. Volám na něj, potřebuju poradit kudy dál. Jen zvedne hlavu a něco ukazuje. Volám opět a opět jen něco ukazuje. Ukazuje, že je hluchý, ani mu přes tu dálku mezi námi nemůžu ukázat mapu aby poradil jakým směrem jít. Kývnu, že rozumím co ukazoval a jdu dál.

Jdu po okraji propasti a vidím cestu, která vede od propasti. Vydám se tedy tou cestou. Dlouho jdu sám, nikde nikdo, jen mlha a ostré kapky hnané větrem. Přede mnou se rýsuje postava, jde směrem k propasti. zastavím a ptám se kam jdu. Je to muž, slepý muž. Povídá, že by mi rád vyhověl, ale že sám neví kam jde, upozorním ho, že pokud půjde dál, dojde až k propasti a může spadnout. Kývne na pozdrav a jde dál..

Opět tedy jdu a nevím jestli správně, jdu cestou vyšlapanou mnohými přede mnou. Není to nijak náročná cesta. Potkal jsem pár dalších slepců, nechápu to, proč jsou tu jen slepý? Rozhodnu se sejít z cesty slepců, už mě to nebaví, pořád to stejné dokola.

Teď už se nejde tak lehce jako před tím. Ale nevadí, třeba najdu něco nového a nebo potkám někoho nového. Někoho kdo hledá, ne bloudí, já nebloudím i když to tak vypadá, jen hledám, ale z těch co jsem potkal mi nikdo pomoci neuměl a možná ani já sám si neporadím, třeba jen na někoho naraím, třeba ne, třeba někdo jedná stejně jako já a tím tomu pomůžu. Už jdu dlouho, jsem znaven, trochu si odpočinu před další cestou...