Mluvím teď spíše o tom, ja se na sebe lidé navzájem dívají, když někdo řeší nějaký problém. To jak velké problémy kdo už vyřešil razantně mění pohled na jiné menší věci, které se třeba přihodili někomu v okolí, ale on si s nima neví rad. Páč je to jeho premiera. Pro nás to může být kravina 1.stupně, ale pro člověka, který nic horšího nezažil, nebo se s takovým jevem potýká to může být složitá situace. Čeho se ale dočká zeptá-li se : "Co mám dělat?" nebo "Poradí mi někdo?" V hodně případech se mu dostane odpovědi - "Tvé starosti bych chtěl teda mít." A jdeme si dál po svých. To je ale špatnej přístup ne? Co si tím dokazujeme? Že jsme o pár levelů výše? K čemu je dokazovat si toto na někom, kdo neměl možnost prožít to, co jsme prožili my. Vždycky bude někdo, kdo toho má za sebou více než my a když budeme my v nějaké směšné fázi pro takového "vyššího" člověka a budeme potřebovat radu, budeme asi vděční když se nám ji dostane. Proč to samé neudělat pro někoho jiného? Někdy je to fakt směšné.

Nedávno se na jedné diskuzi nějaká mladá slečna ptala co je to kaviár. Měli jste vidět odpovědi, které dostala. Tohle jsem uvedl záměrně - je to možná trochu extrém nevědět to asi ve 14 letech, ale dobré je, se zeptat, když to nevím. Jak se jinak člověk něco naučí? Má čekat až to někde zazní, aby nevypadal hloupě před ostatníma? Tak to si rozhodně nemyslím.