Jednou jsem šel po ulici, kterou jsem chodil spoustu let. Znáte to, člověk jde za nějakým cílem a kouká přímo před sebe, jde si prostě za svým, na něco se těší a vidí jen to co je těsně před ním, v jeho zorném poli, na obzoru. Asi v půlce ulice jsem se podíval nahoru na vyšší patra domů. Nikdy před tím jsem to neudělal a nikdy jsem si nevšimnul, jak jsou ty domy krásný. Starý měšťanský nazdobený domy. Já ale viděl x let jen výlohy obchodů ve spodních patrech. Tak jsem se zastavil a podíval se i na domy za sebou. Najednou to byla úplně jiná ulice, ne ta jakou jsem znal. Dřív to byla jen jedna z mnouha ulic. Od té doby to pro mě byla ulice z krásnými domy. Už byla jiná. Teď už koukám vždy i na vyšší patra. Až pojedete třeba tramvají Vodičkovou, zvedněte hlavu a uvidíte sami. Ta ulice už nebude jako dřív. Nevím proč, ale ten okamžik, kdy jsem zvedl hlavu a viděl to, co jsem přehlížel mnoho let, je pro mě bod zlomu. Od té doby chodím po světě s hlavou vzhůru, to bylo obrazné :). Prostě mě jen nějak zaskočilo jak moc se soustředím na nepodstatný věci a nevidím svět okolo takový jaký je. Tak teď se dívám na vše velkýma očima, aby mi nic neuteklo. Snažím se zachytit každou maličkost. Někdy i na fotku. To abych to mohl ukázat někomu, kdo si toho třeba nevšimnul. Protože mi to někdy přijde líto to nevidět.