01.Květen 2009

Povím Vám jeden příběh, co se mi stal loni, pak mi napiště co si o tom myslíte.

Domlouval jsem se s kamarádem, že pojedeme někam na čundr, jako každý rok. Vezmem s sebou nějaký maso a vyrazíme, tak dva tři dny, někde se utábořit, nacpat se, druhý den pokračovat dál, pohoda, bez lidí téměř. Jen přiroda a my.

První den proběhlo všechno podle plánů, ušli jsme asi 15km, k večeru našli pěkný místo, rozdělali oheň, nacpali se a rano vyrazili dál. K večeru jsme chtěli zas najít něco, kde by se dalo přenocovat, jenže začalo hustě pršet, foukal dost brutální vítr, no prostě, chtělo to krytý místo, páč v té vichřici nešel rozdělt stan, oheň, nic. Jenže jako na potvoru nikde nic slušnýho, pomalu se stmívalo a my už byli dost promrzlý a mokrý. Tak jsem si říkal, že dneska to bude asi krušný.
No a najdenou koukám a jako v pohádce, uprostřed lesa světla z oken, tak povídám Lubošovi jsme zachránění. S úsmevem na tváři jsme vyrazili k domu s přesvědčením, že ještě existují dobří lidé, kteří nás nechají u sebe přespat. No a taky že jo. Otevřela žena, kolem 40ky počítám, byla teda oblečená jak z minulého století, ale říkám si, když bydlí tady, tak proč ne  No domek to byl malej, dole jen dvě mistnosti, malá kuchynka a ložnice kde spala, tak nas zavedla na půdu, sice nic moc, postele zde nejsou, ale neprší a nefouká sem.  Tak říkám: "Hele Luboši, lepší než bejt venku v tomhle." Pokynul jsem k malému okénku na konci, přes ktéré blikalo světlo z bouřky k nám a osvětlovalo nepříliš útulný prostor kolem. Bylo to jak z nějakýho hororu. Půdu odděloval dřevěný poklop od spodku domu. Chvíli jsme s Lubošem kecali a pak pomalu usínali.

Asi po hodině mě vzbudilo vrzání dřevěných schodů vedoucích k nám. Otevřu jedno oko a vidím jak se pomalu otevírá poklop, říkám si, ty vole, co chce? Asi dlouho neviděla chlapi nebo co? Hezká moc nebyla teda. No nic, dělal jsem dál že spím a pozoroval co dělá. Nadzvedla poklop a chvilku se dívala jestli spíme, Luboš už ano a já dělal že taky. Tak šla na horu a směrem k nám. Stále jsem pozoroval co bude. Došla k nám a měla něco v ruce, jak se zablesklo od bouřký, zatřpitilo se ostří sekyry....

Okamžitě jsem kopnul do Luboše, ten vylítnul a nevěděl co se děje..
"Křičím na něj, dělej vole, zdrháme, má sekeru chce nás zabít."

Jak jsem to dořekl, trošku překvapená selka se rozeběhla přímo na mě. Uhnul jsem ráně a strčil ji do kouta, Luboš mezitím doběhl skoro k poklopu, skoro, protože o něco zakopnul a poklop se zavřel. Doběhl jsem ho ale nešlo nám to otevřít. Selka se zmátořila a šla zas po nás s tím, že teď už neutečeme.

 "Okno!" křičím na něj "Dělej!"
Utíkáme k oknu, Luboš rozbíjí sklo, je to docela vysoko, ale co zbývá. Cpe se ven, ale okno je moc úzký a strašně mu to trvá. už je venku. "Uff." Teď lezu já, ale co to? Už je u mě. V dalším záblesku vidím šedé ostří sekery padající směrem ke mně. Já, zaklíněn v rámu okna. Rzmáchla se a ťala! A od té doby mám prdel na dvě půlky :D

Zažili jste někdy něco podobného?

vložil: DeNNI85 ¤


Komentáře (1):