Šedé nebe, tmavé. Hřmí, fouká silný vítr,

který žene mraky, ohýbá stromy bez listí, spíše torza stromů.

Obilí se vlní jako hladina jezera. Vítr mi vmete prach do očí a na chvilku oslepnu.

Utírám směs prachu a slz z tváře. Krajina je ponurá, tmavá, šedá, bez barev, nevlídná.

Kolem poletuje listí. Další hrom a první kapky se mi zabodávají do tváře jako žiletky,

kapky hnané tím větrem, který už mě jednou ztrestal za vzdor. Za to, že jsem se odvážil jít proti.

Za to že se neohýbám stejným směrem jako větve, jako obilí, že netáhnu stejným směrem jako ty tězké mraky.

Ale ja nevidím důvod proč jít společně s prachem a odlamujícími se větvemi.

Dívám se dopředu skrze prsty kryjící mou tvář, zatím nevidím nic jiného vpředu, než za sebou, ale říkám si, že jednou to přejde, jednou se mraky roztrhnou a vysvitne slunce a ta šedá pole se změní ve zlatá.

Všechno dostane jiný nádech a barvu a chuť a vůni.

A já si kleknu k pramenu a očistím svou tvář ošlehanou větrem, napiju se čisté vody a z hluboka se nadechnu.

A řeknu, že ta cesta plná útrap za to stála. Budu vděčný, že jsem to nevzdal a došel porozumění. Že jsem se nenechal strhnout těmi co mě zrazovali od toho, jít proti všemu.

Kde vůbec jsou?

Snad ještě nejdou spolu s prachem hnáni větrem.