Poslední dobou hodně pozoruji lidi kolem sebe, třeba na ulici v metru. Každý den stovky lidí cestou do práce i zpět. Každý den úryvky životů lidí kolem. Jejich štěstí, smutek, bídu, radosti, lásku. Sleduji jak na co reagují, jak se kdo tváří. Někdy je to docela zajímavé, z lidského pohledu se dá hodně vyčíst. Někdy se jen usmívám, jak se na mě opovržlivě sem tam podívá nějaká starší dáma. Asi se jí nelíbí mé decentní číro, no jo zlaté staré časy. Jindy se zas já přemáhám, abych nikoho nesoudil jen podle toho jak vypadá, asi je to přirozená reakce a někdy se jí nedá zabránit, díky bohu. Někdy je to jediná pravda o tom, co si o vás kdo myslí. Tak dál pozoruji lidi a vzpomínám, kdy mě bylo naposledy jako některým z nich, nebo kdy jsem měl z něčeho radost nebo byl zklamaný a snažím se vcítit do jejich pocitů. Nevím proč to dělám, prostě se snažím vidět více životů najednou. Asi abych si uvědomil, když mi je smutno, že bude zas dobře a naopak až mě potká štěstí, abych měl na očích i smutek a toho štěstí si nepřestal vážit.