Tento ročník byl pro mně úplně jiný, než všechny předešlé. Bylo to poprvé, co nás jelo jen pár, taky jsme se vezli poprvé autem a co je nejdivnější, jeli jsme poprvé bez chlastu. Teda krom třech desítek na zahnání žízně. Sobotní program jsem vynechal, protože pro mně nebyl nijak zajímavý. To ten nedělní mně lákal hned několikrát.
Všichni společně jsme vyjeli kolem 15 hodin a do Havířova jsme se dostali něco před čtvrtou. Dlouho jsme hledali parkovací místo, protože všechno bylo obsazeno a parkoviště byla totálně narvaná. Nakonec jsme našli plac před policejní služebnou a náš osobní řidič doufal, že tady se jeho vozítku nic nestane. U vchodu do areálu jsme nafasovali program, takže jsme věděli, kdy co přesně začne. Hned ze startu jsme očekovali kvalitu místních toitoiek a po tom co jsme si udělali místo v močáku, jsme ho mohli jít znova zaplnit. 2 desítky a jeden černý Kelt přišel rychle vhod. Teda až na toho Kelta, který chutnal jako by ho kdysi nějaký Kelt už párkrát vychcal.
První bandu, kterou jsme začli vnímat s pivkama na lávce a na sluníčku byli orlovští Ahard. Název mi něco říkal, ale nevěděl jsem do čehu jdu. Tak nějak tajně jsem očekával heavy metal nebo power. A taky jsem se trefil. Tihle čtyři pánové našli svou inspiraci hlavně v Iron Maiden, což basák naznačil už logem svého trička. Hudba ze začátku zněla docela zajímavě, ale když zpěvák nahodil vokál krákorající vrány a rytmy se začli dost často opakovat, věnoval jsem se radši kozatící desítce na lavičce. Pár lidí to oslovilo, ale u mně úspěch rozhodně neměli. Ono postávat na jednom místě v jedné póze, moc neoslovuje.
Po nich vznikl prostor pro další pivko a my se přemístili víc do předu na Legendy se vrací. Ty se hezky usadili na stoličky a představili amerického hosta Kevina Dicksona, hrajícího na djembu a spustili Sweet home Alabama. Celý set odehráli s naprostou lehkostí, grácií a humorem, který jejich vystoupení posunul ještě mnohem dál. Dál si vzpomínám Fly away v podání Izzyho, na cestu do peklička Highway to Hell, To be with you od Mr. Big, Flojďáckou Another Brick in the Wall a Its my life od Bon Joviho. Podle jejich slov je na tendle song třeba několik Marshálů, ale že oni nám ji předvedou, tak jak ji bůh stvořil, na tří trampské kytary. Čas začal trochu tlačit do zad a tak Šiška prohlásil, že je čas, kdy oni odcházejí po schodech do zadu a my tleskáme a chceme, aby se vrátili zpátky. A že oni jsou inteligentí kapela a my inteligentní publikum, a tak ušetříme čas a dáme rovnou přídavek Quenn, We will rock you. Tihle típci mně fakt bavili a musím je vychytat ještě někdy.
Dalším kapelou na programu byla Tom & the Gang z Havířova. Nechápu proč zrovna na tuhle neznámou kapelu vyšlo předskakování pro Uriah Heep, ale budiž. Šel jsem se raději poohlídnout po kolotočích a na párek v rohlíku. A tak nějak z povzdálí jsem zjistil, že mně jejich hudba vůbec nebere.
Když skončili, nacpali jsme se dopředu, aby jsme o nic nepřišli a vystálí připravovací půlhodinu. Lidi se mezi tím pěkně natlačili a celé to docela slušně zhoustlo. Do pozadí podia vyjela plachta Wizard a i těm nejzabedněnějším došlo, kdo teď přijde na řadu. Technikům se konečně podařilo nezvučit a na podium vylezl Bernie Shaw, Mick Box, Trevor Bolder a dva noví členové, Phil Lanzon a Russel Gilbrook. Bernie nás přivítal pár našprtanýma českýma hláška jako Ahoj a Jak se máš! a spustili několik nových songů z novinky Wake the Sleeper. Od začátku bylo vidět, že tihle pánové už hrajou nějakou tu řádku let a umí pracovat s publikem. Zpěvák předváděl tanečky s mikrákem a hecoval fanoušky do hovadin. I když ze startu byl ten zpěv poněkud ztlumen, naštěstí se jim to podařilo rychle vyladit a mohli pokračovat k Between two Worlds, a novinkou Tears of the World. Pak se vraceli časem ke starým dobrým šlágrům jako Gypsy, hezky pomalé July Morning, natahovací instrumentálkou, kdy si i bubeník mohl užít trošku srandy. Přišla řada na pár vět, kdy Bernie prohlásil, že jejich vystoupení v Havířově, je poslední vystoupení z celosvětového turné, které zakončují právě zde a začli další novinku Shadow a na závěr nemohlo být nic jiného než Easy Livin a úplně na konec Lady in Black, jejíž refrén odzpíval snad každý, kdo tam byl.
fotky na www.xichty.cz