Když andělé roztáhnou svá křídla
a vzlétnou výš,
můžeš je prosit o pomoc
pak budeš jim stále blíž.
Tak poslouchej šum jejich křídel,
když k tobě na zem slétnou,
neboj se a popros je o pomoc,
oni pomohou ti vzlétnout.
Andělé s bílými křídly
pomohou ti z chodníku vstát,
jen nesmíš mít obavy,
a o pomoc anděly požádat.
Když anděl tvůj hlídá ti spánek
nikdo jej neslyše,
pak stříbrným inkoustem do bílých stránek
pár řádků napíše.
Pár řádků o tom, jak dobře tě zná,
že někteří jsou odvážnými anděly,
a že doba bývá zlá.
Odvážný anděl bez křídel
pomůže ti vstát.
Když nemáš odvahu udělat to sám,
když nemáš křídla, abys šel dál,
tak vždycky je zde někdo,
kdo anděla bez odvahy a bez křídel uchopí za ruku
a ke hvězdám mu pomůže.
Ten, kdo pomoc odmítne vyslyšet,
a kdo nenabídne svoji dlaň,
je jen padlým andělem,
jenž za egoismus platí svou daň.
Padlý anděl nemá nikoho.
má jen zdánlivou moc a zdánlivou odvahu.
A nepodá-li ti svoji ruku,
a odmítne-li s tebou jít výš,
pak neváhej a podej mu tu svou,
když o jeho nesnázích uslyšíš.
Pak v životě tvém objeví se anděl,
který změní tebe a sám je zvláštní.
Má totiž jen jedno křídlo.
Je to zvláštní anděl,
který učiní tě zvláštním,
odvážný anděl s jedním křídlem,
který nebojí se letu.
A když vedle tohoto anděla budeš stát,
budeš mít jen to jedno křídlo.
Budeš se na jeho odvahu vyptávat,
budeš chtít vědět, zda ti nastaví dlaň.
A když tento odvážný anděl
nabídne ti celé srdce i své křídlo,
a ty v té chvíli dokážeš mu totéž dát,
pak neváhej a vezmi od něj nabízené,
svého křídla i srdce neboj se vzdát.
To jeho u sebe uschovej,
vždyť on uschová to tvé,
pak budete se učit létat,
jak to smí dva odvážní andělé.
Andělé s křídly vznesou se výš a naleznou odvahu,
bezkřídlí andělé vzlétnou odvahou a dostanou křídla.
Když roztáhnou křídla a vzlétnou výš,
když podají ruku svou a hlídají když spíš,
tak otázku mám jedinou:
Kdo jsou ti odvážní andělé?



Sněhové vločky padají dolů
a člověk, když k nim ruce natáhne,
v mžiku na dlani rozplynou se mu;
Každičké bytosti, jen mě ne.
Jako led chladné jsou mé ruce
nejsem žádná stvůta odporná,
ledové bývalo i mé srdce -
jsem totiž Ledová královna.
Každá vločka je slzou, co jsem vyplakala pro Tebe,
ano – i stavěná z ledu může milovat,
cítit něco, co na duši hřeje a nikdy nezebe,
chtít život dávat a nejen brát.
Když poprvé spatřila jeho a on ji -
tu dámu s modrýma očima,
chtěl si ji hned vzít za svoji,
proto se teď ona proklíná.
Přistoupila k němu, vzal ji za ruce,
sklonila hlavu, chtěla ho políbit,
pohladila ho po vlasech, netušíce,
že jediné, co milovala chystá se zahubit.
Teď bloudí světem královná krásná a mrazivá,
odsouzená litovat svého činu celou věčnost,
chtěla by za ním, ale jak to v pohádkách chodívá,
navždy je bude dělit její nesmrtelnost.
Koukni se z okna – královna pláče...