Svatý Valentýn

Sv. Valentýn, den kdy si lidé  vyznávají lásku. Za chvíli mám schůzku s tou mou a už se nemůžu dočkat. Sára je užásná, vždycky když se na mě podívá těma svýma zelenýma očima, strácím zemi pod nohama. Radši už razím ať zbytečně nečeká. V plánu mám pozvat ji na romantickou indickou večeři, protože tuhle má ze všech jídel nejradši. Jejím velkým snem je, jednou se podívat do Indie a Nepálu.

Když přijedu před její dům, pošlu jí romantickou esemesku, chci, aby si tenhe den co možná nejvíc užila. Zachvíli slyším hlasité kroky po schodech a předemnou se objeví moje Sára, dám ji ten nejsladší polibek na uvítanou a pak se jdeme projít do parku. Když jí pozvu na romantickou večeři, je celá štěstím bez sebe. To ještě neví, že mám pro ni opravdové překvapení. Nedávno sem jí vybral prstýnek s temně modrým kamínkem, doufám že se jí bude líbít.

Den se pomalu chýlí ke konci a jdeme pomalu k jejímu domu, najednou zastavím pod pouliční lampou a z kapsy vytáhnu sametově červenou krabičku s prstýnkem se slovy, miluji tě........

Sára neví co má říct a tak mi dá polibek a dá si opravdu záležet. Celou štastnou ji doprovázím až k domovním dveřím a na rozloučenou na ni zablikám autem. Myslim že se mi to povedlo, a že Sára je opravdu štastná, ostatně já taky.
Jedu pomalu domů, musim dávat pozor protože mrzne až praští a na vozovce se tvoří náledí. Za chvíli vibruje mobil, když se podívám kdo mi to píše, je to Sára. Píše jak je štastná a že její poslední myšlenka , než usne patří mě.Na obličeji mi to vyloudí úsměv.

Najednou však najedu na zledovatělou vozovku a nezvládnu řízení. Auto se několikrát otočí až pak dopadne zpět na vozovku. Jediné co cítím je teplý pramínek krve z úst. Chce se mi strašně spát. Ocitám se na vozovce a jenom vydím sanitku a hlouček lidí okolo mého auta. Skrz těla zvědavých lidí vidím něčí tělo, snad sem někoho nesrazil a tak se rozběhnu k davu. Z hrůzou zjištuju, že tělo, které bezvládně leží na zledovatělé vozovce patří mě. Nějak mi to nedochází a v hlavě mi nevyvstane jediná smysluplná odpověd na to, co se stalo. ¨

Pomalu si uvědomuju že sem mrtvej. Ale proč nejsem jinde, někde kde se tomu řiká ráj nebo peklo?? Proč tady pořád zůstávám?? Sám nevim, a z těch lidí okolo mi asi nikdo odpověd nedá.

Jediné co mě napadne, je to, že se podívám, jak se daří mojí Sáře a jak tohle všechno vezme.

Aniž bych udělal jedinej krok, pomocí myšlenky se ocitám v Sářině pokoji. Právě ji zvoní budík. Čas stávat do školy. Kdyby  věděla, co ji čeká. Po druhém zazvonění Sára vstává a míří do koupelny. Jako vždy zase na poslední chvíli dobíhá autobus. Přesnost nikdy nebyla její silnou stránkou a do školy už párkrát přišla pozdě. Myšlenkou se ocitám v naší škole, chodíme totiž se Sárou do stejné školy. Vlastně chodily. U vchodu spatřím udýchanou Sáru, jak běží po schodech. Určitě si neuvědomila, že je dneska třídní hodina. Jaký bylo ale moje překvapení, když za pár okamžiků mě míjí spolu se svojí třídní. Asi mají namířeno od ředitelny, Sára si myslí , že je to kvůli jejím pozdním příchodům. Ocitám se v ředitelně, kde už sedí Sářina matka  a proud slz se jí nepřestává téct z očí. Snaží se uklidnit ale moc se jí to nedaří, to už ale sekretářka uvádí Sáru spolu s její třídní do kanceláře ředitele. Podle pohledu Sáry na matku už něco tuší. Po krkolomném vysvětlení ředitele, co se semnou stalo mizí Sáře z obličeje obviklý výraz a střídá ho výraz nepochopení a smutku. Slzy se jí kutálejí jedna za druhou a dopadají na její svetr.

Po utěšování se Sára zvedá a s matkou míří k autku. Sára musí zastavit, protože přes slzy už nic nevidí. Lehce si je osuší do rukávu ale k ničemu jí to není protože po chvíly se jí zase slzy derou do očí. Mezitím vstupuje do vozovky a nějakej maník na ní troubí, at nepřekáží. Sára se jenom ohlédne ale z místa se nehne. Proboha to ne, takhe tenhe příběh nekončí. Jediné co slyším je matčin křik a skřípění brzdy. Auto srazí Sáru v plný rychlosti.....Najednou se Sára ocitá vedle mě. Jen jedno mě napadá, takhle to skončit nemělo.