Ta cesta se zdála být nekonečná. Dlouhá silnice uprostřed malé vesničky. Nikde nikdo, jen její svědomí. Svědomí černé jako její dlouhé a rovné vlasy, se kterými si vítr šetrně pohrával. Svědomí špatné jako pálivá bolest v oblasti srdce. Proč je neposlechla? Proč si ty prášky nevzala? Její nemocné srdce se každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu zpomalovalo. Tak proč se neléčila?
Její ladná chůze jakoby zaujala každý list ve vzduchu co zrovna padá ze stromu. Chůze ani pomalá ani rychlá. Avšak najednou jsou slyšet cizí kroky. Rychlé, ale vážně jakoby důstojné. Jakoby se ji snažili dohnat. Otočila se. Nic jiného než poletující listí se nehýbalo. Ještě jednou přejela očima přes cestu a otočila se zpět. Nevěděla kam jde, ale vše ji bylo povědomé. Každá větev na stromě, každá květina v oknech domů, každé zablikání pouličního světla. Ano, byla tma. Ne, tma ne, bylo šero. Stmívalo se. Vítr zesílil a jeho další obětí ve spárech hracích rukou se staly její šaty. Dlouhé černé šaty. A opět ucítila kroky rychle se k ní blížící. Opět za ní zezadu spěchaly. Dokola si opakovala "neotočím se, neotočím, já se neotočím". Avšak na ni zvuky dopadaly tak silně, že se musela otočit. Obočí se ji posunulo k sobě, zamračila se. "Bylo to tak skutečné," řekla si v duchu.
Dala se do chůze, avšak mnohem svižnější. Za starými domy spatřila vyčnívající budovu. Něco jí říkalo, ať jde tím směrem. Po několikastech krocích došla k hřbitovu, na jehož konci se vyvyšoval kostel. Cosi ji táhlo za železnou bránu. Vešla. Prohlížela si jednotlivé hroby. Až u jednoho se zastavila. Nevěděla čí je, byl. Ne přes větev nízkého stromu. A nenapadlo ji tu větev odkrýt. Nebylo proč. Nezajímalo jí jméno, jen ten cit, který k němu cítila. Nepřemýšlela, jen si klekla k hrobu a nechala slzám volný průběh.
Křik. Zkřípavý křik cizí dívky ji vyrušil. Rozhlédla se. Nic. Nikdo. Jakoby ten křik byl hrozně daleko. Několik set metrů. Vyběhla z hřbitova za hlasem. Zastavila se několik metrů před povědomou budovou. Paměť ji poskytla obrázek, který se ji okamžitě vybavil.Několik lidí stálo v hloučku a odvraceli pohled od...něj. Tady zemřel, taady našel věčné vysvobození po boku pistole, která se na jeho posledních pár minut stala jeho přítelem. Nikdy ho nepochopila. Odešel bez rozloučení, bez jediného vzkazu pro ni. Přestal ji milovat? Došla až k oné opuštěné budově vlakového nádraží, kde už léta vlaky nejezdily. Podívala se k zemi, kde přišel o život. Klekla si k růži, položené na tom místě, nedávno zalitém krví. Vzala růži do rukou, jakoby vzala jeho tvář. Jemně, opatrně, jak by to byla ta nejkřehčí věc na světě. Pomalu si růži rudou jako její rty posunula k obličeji. Přejela si jí po tváři a políbila. Položila ji zpět na místo, kde ležela před jejím zdvihnutím. Ještě dlouho se na ni dívala pálivýma očima. Slzy ji stékaly po lících, rtech. Zavřela oči a vzpomínala na něj. Jak krásně jim spolu bylo. Jak ji dokázal vždy rozesmát když byla smutná. Vždy se jí zastal, podporoval jí. Ucítila vůni, která ji vždy doprovázela po jeho boku. Ale potom ji tu nechal.
"Jenny!" Uslyšela něčí hlas. Otevřela oči a vzhlédla. Nemohla tomu uvěřit, stál tam. "Pojď za mnou, Jenny, " voval na ni a nabízel svou ruku. Stoupla si a šla za ním. Vedl ji až ke kolejím. Oba si stoupli do prostřed kolejí. Chytil ji za ruce a stále se usmíval. Chtěla ho políbit, ale on se s úsměvem otočil a běžel opačným směrem než končily koleje. Běžel a ona ho následovala.
Zastavil se. Otočil a úsměv se z jeho tváře ztratil jako vítr, který přestal vát. "Jenny!!" Vykřikl a díval se směrem za ni. Měl tak vystrašený výraz, že se otočila a bála se co uvidí. Shlédla jen rychle se blížící vlak, jeho světla ji oslňovaly. Nemocné srdce se jí zastavilo.
Musela to prožít znovu, aby pochopila. Musela znovu umřít, aby jí vše došlo. Aby vše pochopila. Kroky, ty blížící se kroky, to byla smrt, která ji dohnala. Běžela za ní blízko a dohnala. Podruhé. Vrátila se na hřbitov a odkryla větěv.
Jennifer Brown
(1989 - 2007)
Milovaná dcera, sestra, přítelkyně.
Odpočívej v pokoji…
Plakala na vlastním hrobě.
Miloval ji, až moc ji miloval. Byla pro něj vším, pro ni žil. Ona zemřela, on se zabil.
Pochopila až po druhé smrti.
Byla duchem, Jennifer Brown.
