Vztek a nenávist

Stačí myšlenka, slovo snad,

kameny začnou praskat,

hvězdy z  nebe padat.

Svět kolem tebe zčerná,

barvy zmízí,

lidé v loutky se promění.

Hroutí se vše,

co případalo ti jak dnes,

už nepotřebuješ radu,

myslíš jen na odplatu.

Oko za oko,

zub za zub,

boles za bolest.

Pak stalo se ale něco,

co závoj nenávisti z očí ti odkrylo.

Stačí myšlenka, slovo snad,

kameny se zcelí, hvězdy zas na nebe se vrátí.

Stačí jedno jediné slovo...promiň,

snad, je mi to líto a vše je odpuštěno.

Svět zas híří barvami,

lidé, loučí se s loutkami.

Stane - li se to často,

pak už nestačí jediné slovo.

Slova věty tvoří, věty souvětí,

to však už nebude lítostný dialog,

byť jen dlouhý, omluvný monolog.