Můj život, můj problém, můj boj...
05.Červen 2007,12:13

Svatý Valentýn

 

Sv. Valentý,, den, kdy si lidé vyznávají lásku a kdy dávají celému světu navědomí, že právě oni dva se nejvíce milují. Nemám moc času, zachvíli u nás zazvoní můj kluk Alex a půjdem ven. Strašně se těším, protože jedna z věcí kterou opravdu miluji je kromě Alexe procházky s ním. Dnes se těším dvojnásob, protože venku sněží. Hodím na obličej lehký make-up abych se Alexovi líbila a spěchám se oblíkat aby nemusel zbytečně dlouho čekat.

Rázem se rozezvoní telefon.Přišla mi esemeska a v ní stálo: Pospěš si poklade, tvůj princ na tebe čeká....Na nic nečekám a běžím rychle po schodem dolů, kde už na mě čeká Alex. Obejmu ho a na uvítanou mi dá ten nejsladší polibek co sem od něj kdy dostalala. Na nic nečekáme a jdeme se projít do parku ruku v ruce vstříc zasněžené prírodě.....Alex mě pozve na romantickou večeři do indické restaurace. Ví, že indické jídlo je moje nejoblíbenější a jednoho dne bych se s ním chtěla podívat do Indie a Nepálu...tuhle cestu plánuju od té doby, co jsem Alexe poznala. Netuší, že už tyhle prázdniny se mi sen splní a konečně s ním pojedu, ale zatím je to překvapení.

Den pomalu končí a jdeme pomalým krokem zpět k mému domu. Najednou se Alex zastaví pod pouliční lampou a z kapsy vytáne malou červenou krabičku a v ní prstýnek s temě modrým kamínkem se slovy, Miluji tě..Nevim co mám říct a tak ho místo toho políbím. Jsem tak štastná jako ještě nikdy. Hlavou mi běží spousta myšlenek o mě a Alexovi.

Alex na rozloučenou na mě zabliká  a odjíždí domů. Pomalu kráčím po schodech nahoru k našim domovním dveřím a už se těším ,až tohle všechno budu vyprávět mamce. Cestou do pokoje ještě píšu Alexovi smsku a děkuju mu za nejhezčí den , který sem s ním mohla strávit. Do postele ulehám s hlavou plnou myšlenek a snažím se brzo usnout, protože zítra musím brzo vstávat do školy. Přemýšlím co na to řeknou holky ve škole, až jim tohle všechno zejtra povim.

Už zase zvoní ten trapnej budík. Dlouho se přemáhám ale nakonec vstanu a ještě celá rozespalá koukám z okna ven. Včera pěkně mrzlo a tak se na protějším domě udělaly na okapu rampouchy. Jenže co je to platný, všude je mlha jak blázen, počasí nic moc a tím spíš se mi nechce z vyhřátý postle ven do školy. Vim že musim a tak nakonec vstanu a mířim do koupelny se zcivilizovat a převlíknout do školy. Musim si pospíšit, nebo nestihnu autobus a zase přídu pozdě do hodiny a to si nemůžu dovolit, už párkrát sem takhle zaspala.

Naštěstí řidič na mě čeká a tak dobíhám a celá udejchaná se propadám do sedadla u okna. Normálně bych se koukala cestou z okna ale protože je ta šílená mlha tak jen koukám před sebe.

Konečně autobus staví před školou a já razim vstříc vzdělávání, ale kde je Katka s Lenkou? Měli sme přece sraz před školou??? Do háje , zapoměla jsem , že máme dneska třídnickou hodinu a začínáme o hodinu dřív. To bude malér, zase du do hodiny pozdě a ještě ke všemu máme naší třídní. Cestou běžim a oddechuju a mezitim přemejšlim, jak bych se z toho všeho vylhala.

Celá udýchaná rozrážím dveře od třídy, na jazyku připravenou perfektní omluvu proč jdu zase pozdě.Čekám nával slov typu, zase pozdě, škola neni holubník ale nestačim říct ani dobrý den a naše třídní už je u mě a vede mě do ředitelny. Tak to bude malér, věděla sem že to bude malér ale že pudu rovnou do ředitelny, tak s tim sem nepočítala. Teď musim ještě rychle přimyslej nějakou lepší výmluvu ale nějak mi to nejde a na mysl mi přichází jenom vzpomínky ze včerejšího dne s Alexem.

Konečně dorážíme k ředitelně, kde nás paní sekretářka vede k panu ředileli. Naštěstí máme férovýho ředitele tak spolíhám na smutný oči a na omluvu s tím, že už se to nestane. Už se chystám vysvětlovat to, proč sem už po několikáté přišla pozdě, když v tom si všimnu, že v koutě kanceláře sedí má matka. Hlavou mi prolítne jediná myšlenka: Tak tohlehle je mega průser...Když se ale pozorně podívám na mou matku, zjistím , že má zarudlý oči , nejspíš od pláče. Tak teď už opravdu ničemu nerozumim. Ale jak se v moměntě ukáže, to , proč sem byla předvolána k řediteli nejsou moje pozdní příchody.

 Potom , mě ředitel vyzve, abych se posadila a začne vykládat. Moc ho nevnímám a přemýšlím, co mi na to řekne Lenka s Kátou, až jim povím, co sem včera prožila s Alexem a určitě nezapomenu vypíchnout to, jak sme stáli pod pouliční lampou. Najednou zpozorním, protože ředitel začně vyprávět o Alexovi a něco o tom, že měl včera autonehodu nebo co. To neni možný, vždyť sem s ním včera byla, dodávám. Ale když se podívám na matku a z jejích očí začnou týct slzy, pochopím co se doopravdy stalo. Prý bylo na silnici náledí a Alex zdřejmě nezvládnul řízení a jeho auto skončilo ve svodidlech. Po tváři se mi z ničeho nic začnou kutálet obrovské slzy a ne a ne to přestat. Najednou cítim, že už to nejsem já, bez Alexe sem poloprázdná. Ředitel se mě zkouší ještě utišit, protože matka toho neni schopná...Jeho slova už nevnímám a hlavou se mi choní jedna a tatáž otázka: Proč??? Proč já a  proč on?? To neni možný, vždyť..............................................

Pomalu se s matkou zvedáme z kožených křesel a vycházíme z ředitelny. Matka mě odvede domu, kde pravděpodobně několik dní zůstanu. Máme namířeno přes silnici na druhou stranu, kde má matka zaparkovanou temě modrou škodovku. Při pohledu na ní , se mi vybaví prstýnek s kamínkem téže barvy a dávám se znova do pláče. Musím zastavit, protože přes slzy téměř nevidím. Matka zatím přechází silnici k našemu autu. Mezitím si usuším slzy do rukávu ale k ničemu to není, protože se mi do očí derou další. Pořád cítím na rtech Alexův polibek. Přecházím silnici, a najednou vidím jak na mě troubí nějaké auto, abych mu uhla v cestě.Můžu uhnout ale  v tuhle  chvíli  nechci, můj život už nemá bez Alexe žádnou cenu a možná, že se s ním dokonce tam někde setkám.. Už jenom slyším usilovné troubení, pískání brzd a pak cítím tupý náraz do mého těla. V dáli zaslechnu ještě matčin vyděšený hlas.Možná, že kdybych měla ještě jednu šanci si to rozmyslet, asi bych tomu auto uhnula, protože takouvou bolest jako sem cítila já ze stráty Alexe tak dvojnásobnou bolest cítila matka , když přišla o mě, svoji dceru a o Alexe, kterého začínala brát jako, kdyby patřil do naší rodiny. Bohužel už nemůžu. Jediné co můžu, je se koukat, jak moje matka uklízí z mého pokojíku naše společné fotky s Alexem a moje. Vše skládá do krabic na kterých jsou jasně zřetelné mokré skvrny od slz.

 
vloženo FallenAngelwithmind
Permalink ¤