PODZIM

Venku prší a já jdu parkem , dešť mě smáčí a lidé okolo na mne divně koukají ale v téhle chvíly už mi na ničem nezáleží. Cítím se jako použitý  a odhozený hadr. Marně přemýšlím kdy jsem byla naposledy opravdu šťastná.....marně hledám ve svých vzpomínkách moment, kdy jsme se opravdu něčemu zasmála a byla šťastná...snad když jsem byla malá a matka mi říkala že svět je krásné místo....to platí pro všechny a tehdy sem si to doopravdy myslela. Teď už nejsem tak naivní. Můj  život je a bylo jedno velké sklamání a odříkání. Už od mala jsem slyšela jenom to nesmíš to nedělej a s ním se nebav....Když vsichni říkají jaké měli krásné dětství já jen mlčím...nebudu přece lhát svým přátelům a říkat že jsem léto trávila s rodiči na Floridě a jak úžasnou jsem měla mámu...vždycky jsem slyšela jen posměšky na mou osobu, na  to jak vypadám, jak se oblíkám....nikdy jsem se nemohla svobnodně nadechnout a jen tak vyjít do města protože jsem ve své hlavě stále slyšela ty posměšné poznámky.......jak to vypadáš, tvoje máma snad skoupila sekáč...promiň, tvoje máma tě vlastně nechtěla a jiné podobné narážky....od života jsem neočekávala mnoho, snad jen trochu lásky a pochopení, které jsem stále neměla. Nikdo nikdy za mnou nepřišel a nezeptal se mě  proč jsem smutná nebo zda mepotřebuju pomoc.....citila jsem se jako  když jsem na tenhle svět přišla omylem a nemám tady co dělat..... mnohokrát jsem si říkalal že to je jen špatný den, že se mi prostě jen nedaří ale těch špatných dnů stále přibývaloZe dnů se pomalu stávali týdny a z týdnů roky....nemohla jsme se pořádně nadechnout aniž bych na sobě necítila něčí zkoumavý pohled....často jsem ve svém pokoji snila o princi který mě zbaví tohodle prokletí a bude mě milovat.....bože jak sem byla naivní....dnes už vím že to byly jen mé toužebné sny, moje přání abych se jednoho dne probudila a zjistila, že tohle byl jen špatný sen..........stále čekám na to až mě někdo probudí....mohla jsem mít všechno, lásku , přátele, milujici rodinu...jen kdybych se narodila v jiném těle v jiný čas...Nemohla jsem jít do města jen tak nakupovat, protože cestou jsme míjela zamilované páry jak jdou spolu a tolik se milují a já přitom věděla že nikdy nebudu moct někomu říct tu otřepanou ale pro mě téměř svatou frazi. miluuji tě......Právě proto se dnes procházím v dešti a promítám si celý můj pokažený život a přemýšlím nad tím jak ukončit mé trápení.....cestou ještě zajdu do sámošky a koupím  žiletky.....moji vstupenku do ráje...od matky vím že sebevražda je hřích ale Bůh mi jistě odpustí....ví totiž, že jsem tu omylem, že do tohodle světa nepatřím...matka mi vždycky když jsme byla malá říkala....holčicko , tam někde venku tě čeká tvůj osud a tvoje štěstí.....jestli už tedhy věděla, že mě opustí  a všem budu jen pro smích a budu si připadat jen jako rohožka o kterou si každý otře své špinavé boty to nevím.

 Domu si nesu svou vstupenku do ráje...povinnost napsat někomu dopis na rozloučenou je u me zbytečná....nemám totiž komu.....doma si lehám do vany a snažim se na nic nemyslet....rozbaluji jednu žiletku a dávám se do díla.. Má poslední myšlenka patří tomuhle světu a to jak nespravedlivě se ke mě zachoval.....zachvíli cítím teplo, to jak mi krev stéká po rukách pomalu do vany...tak přece jsem se  dočkala...přichází to očekávané uvolnění, chce se mi spát a poprvé v  životě se cítím šťastná, štastná že už nemusím žít cizí život.

Opět prší ale já už nestojím v parku a lidi se na mne  nekoukají divně...jsem totiž mrtvá.

Stojím u svého náhrobku a čtu vzkaz do něj vytesaný ´´zemřela mladá  a všemi milována ve věku 17 let. Ráda bych věděla, jestli ten  co vymýšlel text na můj náhrobek věděl něco o mém životě. Protožě jestli by věděl, v životě by takovouhle pitomost nenapsal.

Koukám na cizí lidi  jak se pozastavují u mého náhrobku a čtou si vytesaný vzkaz a jen nevěrícně kroutí hlavou, někteří dodávají: proč, vždyt měla život ještě před sebou.. Poprvé se cítím opravdu svobodná, odproštěna od všech  a všeho..Poprvé mám to co chci.