Asi každý, kdo někdy dělal alespoň chvíli v tiskárně, jistě uzná, že smysly zde dostávají pěkně na prdel. V místnosti putuje tolik kandel naplňujících evropské normy, že je člověk nasvícený jak loutkový Škrhola a prakticky nevidí. Hluk strojů nutí nosit přilby nebo jiné nouzově spíchnuté výmysly na ochranu sluchu a čich zase dostává svoje díky ozonu vznikajícímu při sušení tisků v UV tunelu a všeobjímající všehochuti pachů barev, ředidel a kdo ví čeho všeho.

Přesto nám neuniklo, že se dnes odpoledne celkem prudce setmělo. Přestože jsme na plný úvazek zevlovali, svolili jsme k tomu, že cigárko si nedáme tradičně ve skladu barev (opatřeném značně velkou cedulí "Zákaz kouření" a obsahujícím nemalé množství výbušných látek), ale vystrčíme čumáčky do světa. Tím světem pro nás je jedna část areálu bývalé Zbrojovky, jež bude v blízké budoucnosti přeměněna na luxusní byty.

Naše podezření, že je někde chyba, se potvrdilo, když nás někdy ve tři odpoledne přivítala tma, občas zatraktivněná nějakým tím bleskem. Bouře se rozhodla dále nečekat a začalo lít jako z konve. To přilákalo další část pracovních sil podniku, které stejně jako my sledovaly Armageddon v plné parádě. Slabší povahy se brzy vrátily k práci, my k zevlingu, když najednou - simsalabim - začala po obou výrobních halách proudit voda. Rychlá kontrola odhalila, že chyba byla v kanalizaci, která vodu nepojala a považovala za nejlepší nápad vracet ji do haly. A to ve velkém.

Bylo to pěkné divadlo a musím se přiznat, že jsem živlu celkem držel palce a záchranných operací jsem se s odvoláním na povinnosti v tiskárně neúčastnil. Neméně dobře se bavil náš nejvyšší šéf, který si celou parádu fotil a spokojeně se usmíval, dokonce mi pochválil můj nový šrám na obličeji. Nakonec to naplavení cca pěti čísel vody přestalo živel bavit, bouře se přesunula jinam a kanály opět začaly trochu odtékat.  

Jedinou nepostiženou částí firmy zůstala...ano, tiskárna, jejíž osádka se z klidu nenechala vyrušit a pro záchranu strojů nepodnikla zhola nic, pouze nadšeně přivítala přerušení dodávky proudu nezbytného k práci.

Z toho plyne, že nečinnost se vyplácí. Rovněž pokud plánujete koupit dům/byt/mrakodrap v areálu bývalé Zbrojovky, poptejte se za pár let odpovědných osob, zda už areálem aspoň občas projede vozidlo hovnocuců. Jak ne, zvolte nějaké účinné zaříkávání proti dešti.

P.S. Seriózní novinářská zpráva zde: http://zpravy.idnes.cz/privalovy-dest-uveznil-v-brne-nekolik-aut-nateklo-i-straznikum-do-skladu-1q9-/brno.asp?c=A080604_151158_brno_atk

Nepatřím mezi osoby, které profesionálně tráví svůj čas v nemocničních čekárnách nebo rovnou zařízeních. Pokud si dobře pamatuji, ve špitále jsem pobyl jednou, což souviselo s diagnostikováním jakéhosi tajemného Stevens - Johnsonova syndromu, což je onemocnění, jehož podstatu jsem nepochopil ani během třítýdenního léčení na kožním oddělení. Soudě podle reakcí mediků, jimž jsem byl předváděn jako perský koberec, jsem nebyl zdaleka jediný.  

Samozřejmě čas od času se člověku zadaří nějaká hovadina, jejíž následky vedou k nucené návštěvě zdatného zvěrolékaře. V neděli jsem po větším než malém množství panáků naznal, že ideální způsob návratu domů bude přesun pomocí kotrmelců. Proti gustu žádný dišputát, že ano. Bohužel při šestém kotoulu, kdy jsem chtěl produkci ukončit, mi ne tak zcela vyšel telemark a padl jsem přímo na čuňu. Moje chyba pochopitelně.

Vedla k tomu, že jsem si vyrobil cituji: "hlubokou tržně zhmožděnou ránu na hranici vhodnosti chirurgického ošetření suturou na obočí cca 30 mm" (plus nezaznamené dva silničáky). Dále také vedla k tomu, že jsem zaujal značný zájem spolucestujících z hospody a Ivanka mě nazvala Matějem (i všelijak jinak). Uznejte sami, udělat si třícentimetrovou díru v hlavě, která je sice hluboká, ale prakticky by se neměla šít, to už je jistý druh umění. Ale zpět v čase.  

Druhý den ráno jsem se rozhodl uposlechnout rad děvčat a nechat si provést odbornou rekonstrukci obočí v jedné z brněnských nemocnic. Již cestou budila má dosud krvácející rána značnou pozornost davu a pochopitelně jsem potkal i jednu citlivou duši, jež prošla šitím dotyčného místa a vyhrožovala mi holením obočí a aspoň pěti stehy. Na recepci jsem přítomnou dámu zaujal podstatně méně, když mě na žádost o lokalizaci místa, kde si můžu nechat vylepšit obličej, poslala na plastickou chirurgii (neviděla mi na obočí kvůli mřížím, za nimiž se nacházela) a poté na chirurgickou ambulanci. Za tuto dobrou radu jsem vyplázl třicet korun, kterými jsem regulovaně přispěl na naše zdravotnictví.

Bylo dosud ráno a cítil jsem se morálně způsobilý k přednostnímu ošetření. Tento můj pocit posílila čekárna oddělení, které rozhodně nepřetékalo akutními případy, většinou šlo o zlomeniny ve fázi hojení. Zajásal jsem, když se brzy ozvalo mé jméno a já vešel do sálu. Tamní lékař rozhodně netrpěl radostí doktora Dlahy ze seriálu Simpsonovi z nového případu a ani nepřetékal suchým humorem, spíše byl suchý celý. Jednou mě však pobavil, když vyjádřil přesvědčení, že jsem musel spadnout z motorky a jal se ohledávat mi kolena a lokty. Evidentně nikdy nedělal cestou domů kotrmelce...

Z této krátké prohlídky jsem byl poslán na rentgen. Zde mě lékařka nařídila, abych se o přístroj opřel čelem, což, jak jsem se jí snažil vysvětlit, nebyl zrovna nejlepší nápad. Přesto však na svém nápadu trvala, takže jsem stroj od Siemensu odpovědně zakrvácel. Výsledek rentgenu byl negativní, byl jsem proto poslán zpět do čekárny chirurgické ambulance.

Zde lidu přibylo, ne-li snad početně, tak určitě prostorově. Sanitáři totiž naváželi četné dlouhodobě nemocné a to nebyl zrovna pohled k pobavení. Tak nám v čekárně uběhly tři hodiny, o to příjemnější, že jsem si (nejen já) neměl kam sednout, z důvodu nedostatku zkušenosti jsem si nepořídil noviny, zcela upřímně jsem se nudil a fakt by mi bodlo cigáro. Pořadí pacientů jdoucích na odbavení sestavili lékaři evidentně pomocí funkce "náhodný výběr", takže akutní zlomeniny čekaly na to, až skončí kontroly osob s hemeroidy a tak dále.

A pak, v době oběda, přišla ta slastná chvíle, kdy se ozvalo mé jméno. Nadšení z tohoto okamžiku bylo poněkud zkaleno tím, že na sál vběhl jako pravý důchodce pan Šťastný (vzdáleně podobné mému příjmení), ale ten byl nakonec vyexpedován a lékař se sestrou se na mě vrhli. Kromě chvíle, kdy mi lékař píchal do dutin lokální umrtvení a kdy jsem měl tendenci použít proti němu poblíž položenou lopatu (rovněž s místním anestetickým účinkem), proběhlo ošetření bezvadně. Tedy doufám, zítra jdu na převaz a až ten ukáže, jak se adaptabilní sutura chytila. Radost z mého ošetření projela i davem v čekárně, kde někteří čekali od sedmi hodin ráno na několikaminutovou kontrolu...

Co z toho všeho teda plyne? Artistické vložky cestou z hospody nechám definitivně mladším spoluhráčům. Rozhodně si budu kupovat do čekárny několik novin zaráz. A pokud si někdy něco zlomím, budu na kontroly chodit jen v noci. 

Na závěr samozřejmě díky eskortujícím a pomáhajícím osobám v mém současném působišti, i když ty si to asi nepřečtou. I tak - díky vám všem.

Jedinci postižení fotbalem mají ve společnosti poněkud složitější pozici. Vedle toho, že automaticky platí, že každý fotbalista má mozek na to, aby se měly od čeho odrážet míče a lebka při hlavičkách neduněla, jsou často terčem řady dobromyslných strýců. Jejich cílem na návštěvě fotbalového utkání je vyřvat se, lhostejno na koho. Újezd u Brna je na podobné typy více než bohatý, a proto si člověk občas připadá jako v cirkuse.

Čas od času se ovšem přihodí událost vyššího významu, například derby s vedlejší dědinou. Počet strýců, kteří se dojdou vyřvat, se znásobí a jako bonus přijede ještě nepočítaně strýců konkurenčních. Počet pěkných děvčat, která se dojdou opálit a pokochat krásou tajemného sportu, v němž hraje hlavní roli kulatý nesmysl, se zvedne z nuly na sto. Emoce tečou, množství vypitých piv dosahuje výše známé spíše z astronomických výpočtů. A když se někomu podaří po červené kartě rozkopat dveře a přiškrtit delegáta, přidává to pouťové atmosféře další body.  

Pokud se navíc podaří sousední obec rozbít rozdílem třídy (3:2), dostává hippiesácký nádech i večer, který hráči výjimečně netráví četbou filosofické literatury, případně cvičením ve hře na harfu, nýbrž bohapustým chlastáním za oddílové peníze.

To vše se stalo včera. Na zápas Újezdu a Otnic se dostavilo pár set diváků, kteří viděli pět gólů a ještě se stihli mravně zkazit. Ostaně i asistent sudího tvrdil, že v životě nic takového neviděl a nebyl to žádný začátečník. 

Co však naštěstí neviděli ani rozhodčí ani drtivá většina návstěvníků zápasu, byla pozápasová merenda v zařízení U Paseků. Osobně jsem už pár oslav zažil, ale odhodlání veškerého osazenstva se rozbít jako chodník bylo tak evidentní, že muselo slavit úspěch. Již tradičně proběhlo několik filosofických debat s gynekologickým nádechem a několik zpěvů (tentokrát vylepšených pádem hlavního zpěváka ze židle pod stůl a výukou nové písně nazvané podle jediného textu My jsme teplí no a co?). Účastníci akce se setkali s přibližně miliardou panáků - jako lidé znalí dobrých mravů se nepříteli postavili a zničili ho.

Znavení čutalisté pak estrádními kousky pobavili i spící obec, případně se k nim ve spánku i solidárně přidali (jeden nejmenovaný spoluhráč se vydal směrem k domovu sám, nezvládl ale navigaci a usnul v jednu ráno uprostřed vozovky; poté, co byl odnesen domů však projevil nečekanou duchaplnost a na dotaz ustarané matky, kde jako je, odpověděl lakonickým: "Tady.").

Ergo - derby se vydařilo. Dík patří všem návštěvníkům/-cím, podporovatelům/-kám a zvláště pak obsluze ve vlajkové restauraci s titanovými nervy, já bych nás nejpozději do hodiny defenestroval. Aby ale všechno nebylo tak růžové, tak dvě věci s negativním nádechem:
- tak nějak se mi teď nedaří komunikovat s jednou osobou, se kterou bych komunikoval svinsky rád...
- a konečně, za týden bude ten fotbal zase o něco smutnější a fádnější  

Jdu dokončit detoxikaci organismu, takže haleluja hosanna.

Mezi zprávami zásadní důležitosti, příkladně o návštěvě Paris Hilton nebo o seznámení českých automobilových závodníků se sněhem na dálnici D1 trochu zanikla zpráva o smrti jednoho z nejlepších světových sci-fi spisovatelů této éry.

Sir Arthur C. Clarke, komandér britského impéria a nositel řádu Chlouba Srí Lanky, se dožil pohádkových devadesáti let, z nichž většinu prožil právě na ostrově v Indickém oceánu. Důvodem této nenucené emigrace byla jeho celoživotní láska k potápění. Clarke je jistě nejlépe známý díky své spisovatelské činnosti. Jestliže některá jeho díla jsou dobře známa spíše ctitelům science - fiction (vynikající Setkání s Rámou a další), dílo 2001: Vesmírná Odyssea je hlavně díky skvelému zfilmování Stanleyem Kubrickem právem považováno za legendu kinematografie.

A.C. Clarke byl však mnohem komplexnější postavou než pouhým spisovatelem. Válku strávil v řadách RAF, kde to dotáhl na instruktora radarové techniky. Patřil k vizionářům používání geostacionárních družic, konkrétně vynálezcem jejich užití v telekomunikacích. Dlouho před vzletem první družice se věnoval teoretických pracím o raketách a vesmírném výzkumu, načež to byl právě on, kdo alespoň v televizi komentoval anglickým divákům měsíční lety programu Apollo. Stal se velkým propagátorem projektu SETI. Vzhledem k tomu, že prožil dvacet let na vozíku, podporoval bezbariérový přístup k lidem - snad i proto, že byl patrně homosexuál, neuznával hranice mezi lidmi. Jinými slovy, byl to velký člověk v tom původním a nezkaženém slova smyslu.

Moje osobní vzpomínka na tohoto muže pochází už z raného dětství, kdy na snad ještě federální televizi běžel dokumentární cyklus  Tajemný svět A.C. Clarka. Jak asi patrno, pořad považuji za vynikající, v neposlední řadě díky Clarkovi v roli průvodce seriálem. Asi právě on mi dlouho před tím, než jsem znal Asimova, Herberta nebo Adamse, otevřel dvířka sci-fi a s nimi i trochu odvážnější a nonkonformní roviny myšlenek. Proto tento pozdní a jistě nadbytečný nekrolog.

Clarke ve svých dílech napsal spoustu nadprůměrně hlubokých myšlenek o vesmíru, ale také o prostých lidech nebo vlivu techniky na lidi. Pro zájemce doporučuji tento link. Pro nezájemce jen dvě stručné ochutnávky:
"Někdy si myslím, že jsme ve vesmíru sami, někdy že nejsme. Obojí je stejně strašlivé"
"Ve faktu, že vlajky ve vakuu nevlají, existuje jistá symbolika."

Arthur Charles Clarke zemřel 19.března 2008 v Colombu na Srí Lance.

V neděli proběhnou prezidentské volby v bývalé supervelmoci, dnešní krajině sedící na asi největší světové zásobárně nerostů. Zatímco prezidentské volby v USA jsou fanouškovi politiky hrnuty horem spodem už s minimálně půlročním předstihem, kampaň v zemi, kde dnes je předevčírem, jde mimo zájem médií. Není se čemu divit - jako novinář bych se také jistě upnul k zajímavějším událostem, třeba k incidentu na Havlíčkobrodsku, kde stádo jakési zvěře ušlapalo ošetřovatele.

Důvod, proč ruské prezidentské volby prakticky nikoho nezajímají, je celkem jasný - jsou asi stejně napínavé jako středeční utkání v kriketu mezi menšími okresy v Ketteringu pro turistu z Konga. Jejich vítěz je předem známý a novým ruským prezidentem se stane Dmitrij Medveděv. Stejně tak není tajemstvím, že prezidentem de facto zůstane Vladimir Putin. Ten disponuje minilostí aparátčika tajné služby, jeho kariéra v politice byla blesková a nepochybujme, že se od koryta odstavit nenechá. A že svého protégé protlačí.

Je vlastně trochu smutné, že ruské prezidentské volby nechávají světovou společnost - o české pochopitelně vůbec nemluvě - naprosto chladnou. Velmoc se 140 miliony obyvatel, vlivem na světové dění a prstem na spoušti mohutné jaderné síly si vybírá svou hlavu stejným stylem jako si vybírali svého vůdce patrně i pralidé - dosud žijící titán ukáže na někoho jiného, jehož základní pozitivní vlastností je oddanost dosud fungujícímu režimu. Ostatní jej schválí. Proč, to nikdo vlastně neví. Neméně smutné je to, že většina z mnoha desítek milionů ruských voličů zvedne kalné oči od vodky a opravdu Medveděva zvolí. Trochu veselosti snad znamená jen to, že již tradiční kandidát neostalinistických komunistů Zjuganov nemá tentokrát šanci.

Rusko je zvláštní zemí, kde stále ještě dobře funguje politika cukru a biče a lidé jsou na totalitu zvyklí, shlížejí na ní s nostalgií.

Buďme rádi, že žijeme v zemi, kde člověk může svobodně vybírat a volit třeba Stranu přátel piva. Což není ani tak chvála české demokracie ani české národní povahy. Je to prostě konstatování faktu. Pokud se ovšem početná skupina Čechů, Moravanů a Slezanů, která se údajně za minulého režimu měla lépe než nyní, nevzchopí a nepostaví do voleb svého Jelcina - Putina - Medveděva. Potom Bůh s námi.

P.S. 7.3.08 Medveděv se prezidentem stal. O chvíli později vyplavalo na povrch, že seznamy voličů jaksi haprují - zmizelo z nich dva miliony voličů. Vivat SSSR.

Ne že bych snad v rámci konstruktivní sebekritiky usoudil, že moje povídka stojí za p---, prostě a jednoduše jsou v ní všechna slova na toto písmeno. Jak to vzniklo? Jsem marod, dostal jsem mail s podobnou povídkou o pánech (pro srovnání je v druhé půli mého textu), tak jsem si řekl, proč nenapsat něco taky o paničkách. Výsledek níže. Čeština prostě je dokonalá ;-)

Včera jsem po dlouhé době zapnul libimseti za jiným účelem než kvůli zabití pracovní nebo domácí nudy. Po tradičním prokouknutí slečen a dam jsem z čirého nicdělání začal projíždět různé statistiky a u té příležitosti jsem natrefil na statistiky návštěvnosti blogů. Byl jsem nadšen, protože něco tak velkolepého jsem ani nečekal.

Jednoznačnými královnami dne totiž nebyli, jak by snad člověk 14.února čekal, pánové vyznávající lásku nějaké náhodné kolemjdoucí. Banán nebo jinou cenu udělovanou za nejčtenější článek dne získala dáma romského původu, která zvolila neotřelý titulek článku s přátelskými osloveními jako P...O, K...O, ZABIJU TĚ a ta dále. Ty z vás, kteří o tuto perlu slohového umění snad přišli, můžu ujistit, že v duchu nadpisu se nesl celý, takřka dvouodstavcový článek.

Snad by nebylo od věci se podobně jako diskutéři na dotyčném blogu rozvášnit nad tím, co všechno klávesnice a monitor snesou, aniž by se rozbily.

Berme to však z jiného pohledu - jako marketingový tah to bylo geniální řešení. Jelikož si asi jen málokdo přeje, aby jeho pseudoliterární výplody nikdo nečetl, jde potencionálním zájemcům o návštěvnost v řádech vyšší matematiky doporučit jediné: zvolte co nejsprostější titulek plný apoštolské lásky k blížnímu, pište zásadně velkými pismeny, nejlépe s dvěma pravopisnými chybami na slovo. Pod tento standard nechoďte. Místo jednoduchého v piště zásadně w. Lidé si už cestu najdou sami.

Nebo si pro jistotu přiznejte dopředu, že svět se zbláznil, za chvíli Vás v tom opět jistě utvrdí prezidentská volba v našich končinách. Nebo to berte pozitivně. Lidstvo ovládá dokonale jediné umění a to umění nespokojenosti. Dotyčná dáma je v tomto směru jistě titánem, tak jí to přejme.   

P.S. Dnešní návštěvnost dalšího podnětného článku "Ty vole, to je k..da" stačí zatím pouze na druhé místo :-P

P.P.S. O pár hodin později se zmíněný článek, naprosto zásadní svým obsahem, dostává do čela!

Pomalu nám slavně končí den, který patří v západní kultuře svátku zamilovaných. Celkem úspěšně bych ho byl schopen ignorovat, nebýt toho, že cestou z práce jsem více méně nebyl schopen se protlačit do nádražního vestibulu přes dav lidí. V domnění, že se zdarma rozdávají letenky na Mauritius jsem infiltroval dav, abych s hrůzou zjistil, že dotyčné osoby berou útokem stánek s růžemi. No, aspoň tam bylo pár pěkných holek a vlak mi kvůli tomu rozhodně neujel.

Zmíněný přírodní úkaz mě donutil k tomu, abych se podíval, kdo to vlastně byl svatý Valentýn, jehož svátek se tak velkolepě slaví. Očekával jsem love story o mučedníkovi z antických dob. Časové určení bylo však asi tak to jediné, co jsem trefil. Tedy máte-li zájem, poslouchejte.

Svatý Valentýn byl...anebo byli? Vlastně ani nevíme, kolik těch svatých Valentýnů, jejichž svátek se slaví 14.února, bylo. Patrně víc než jeden, bylo to v té době populární jméno, vždyť i císařové ze čtvrtého století se jmenovali Valentinianus nebo Valens. V nejsilnějším podezření jsou tři Valentýni; římský kazatel, biskup jednoho italského města a mučedník z Afriky. Kdo byl tím Valentýnem, kterého dnes slavíme, prostě a jednoduše s jistotou nevíme. Snad zmíněný italský biskup z Terni. Nebo možná také hispánský poustevník ze sedmého století, případně Valentino Jaunzarás Gómez, což jsou další ze zhruba desítky svatořečených Valentýnů.

Nemáme ani nejmenší tušení, proč se Valentýn - ať už jakýkoliv - stal patronem zamilovaných a že si na takové věci církevní kruhy dávají setsakra pozor. Příběh o popravovaném mučedníkovi Valentýnovi nebyl znám před třináctým stoletím, Jakubem de Voragine a příchodem kurtoazie. Do té doby tma. Podobně i zamilované Valentýnky historie prostě nezná.

Dnes je skutečně a také oficiálně Valentýn patronem zamilovaných. Ale také chrání před morem, epilepsií a dalšími radostmi s láskou jen těžko slučitelnými. Je také patronem včelařů, což je další souvislost, která mi poněkud uniká. 

Jedním z církevních symbolů Valentýna jsou růže. Proč ne, řekne si dnes člověk. Vězte tedy, že další vybrané symboly Vám patrně zvednou obočí: epileptické dítě u nohou, kohout (coby symbol povětrnosti také geniální souvislost), slunce v ruce (a klidně i v duši), případně meč v ruce.

Navrhuji proto do příštího roku pozměnit zcela ahistorickou tradici moderního Valentýna. Místo růží dávejte dámám meče, případně epileptické děti. Což však nevyřeší problém zmíněný na začátku - příštího 14.února zase nebudu stavu projít do vestibulu nádraží - ať kvůli sbírce mečů nebo zelinářskému stánku narychlo zakamuflovanému k prodeji růží.

Tyto řádky samozřejmě berte s nadhledem - jako člověk, který nemá svátek zamilovaných slavit s kým, jsem se s ním musel nějak vypořádat. Osamění je totiž cena, kterou musím platit za svoji svobodu a nic se na tom nezmění.

Hladomor v KLDR začal zhruba v polovině devadesátých let a jeho nejhorší vlna skončila v roce 2001, ačkoliv ještě v roce 2004 země potřebovala významné množství zahraniční potravinové pomoci. Oficiální údaj, který by vyčísloval počet obětí na lidských životech, není známo, neboť severokorejský režim překvapivě nemá zájem na zveřejňování svých potíží. Zahraniční odhady počítají zhruba s 200 000 až třemi miliony osob, tedy desetinou celé populace, které zahynuly v přímém důsledku hladomoru. Jde však pouze o odhady, které navíc v případě odhadu nejvyěěího vycházejí z údajů z nejvíce postižené provincie Severní Hamgyong, která leží na severovýchodním cípu KLDR.

Vznik hladomoru

Na počátku devadesátých let se severokorejské, dávno kolektivizované zemědělství nacházelo ve stádiu, kdy bylo schopné plně uživit své obyvatelstvo. Toho bylo dosaženo převážně díky spolupráci se Sovětským svazem, který prodával zemědělské stroje pod cenou, aby dosáhl politických cílů. Mechanizované zemědělství však, jak se ukázalo, stálo na hliněných nohou. Na konci roku 1991 se rozpadl Sovětský svaz a Severní Korea se dostala do mezinárodní izolace. Zemědělství země, které se nikdy nevyznačovalo přílišnou produktivitou, začalo podobně jako celé hospodářství výrazně stagnovat, neboť nedostávalo dodávky a samo již nemohlo výhodně své zboží prodávat do Sovětského svazu. Tato ekonomická situace spojená s politickou izolací vedla k hladomoru. Je nutno ovšem dodat, že geografické podmínky KLDR nejsou pro zemědělství příliš slibné – jen 18 procent půdy je orné.

Průběh hladomoru

První náznaky hladomoru se objevily již na přelomu let 1992 a 1993, kdy vláda začala autoritativně prosazovat nutnost jíst dvě místo tradičních jídel denně, s odvoláním na nezdravost třetího jídla. O rok později některé odlehlejší oblasti zůstaly několik dní bez dodávek jídla. To však byla pouhá předzvěst toho, co mělo přijít.

V roce 1995 zasáhla Severní Koreu vlna ničivých záplav, které zničily 400 000 hektarů orné půdy a poškodilo velkou část sklizně. Ta tak mohla nasytit jen 30% korejské populace a stala se přímým spouštěcím mechanismem hladomoru. O dva roky později, v době, kdy se země ještě ani omylem nedostala z důsledků povodní, zasáhlo oblast ničivé sucho. Právě v roce 1997 dosáhl severokorejský hladomor největší intenzity, když kombinace povodní a následného sucha prakticky zničila zemědělství. V této době také předpokládáme největší ztráty na životech a ty nebyly ještě horší jen díky zahraniční potravinové pomoci, kterou nakonec KLDR přijala. Mezi hlavní distributory potravin patřily USA, Čína, Japonsko a Jižní Korea.

V roce 1999 se zdálo, že hladomor bude díky pomalému zotavení severorejského zemědělství a zahraniční pomoci překonán. Pchjongjang však pokračoval ve vývoji jaderných zbraní, za což mu zahraniční státy odňaly pomoc. Brzy nato se objevily zprávy hovořící o návratu hladomoru do všech oblastí mimo hlavní město. Potravinové dodávky byly obnoveny a dosud (s přestávkami způsobenými politickými důvody a souvisejícími hlavně s jadernou politikou KLDR) trvají.

Hladomor se sice považuje za ukončený k roku 2001, ale podmínky pro jeho vznik i nadále trvají. Severokorejské zemědělství není soběstačné, hrátky s jadernými zbraněmi dále trvají, mechanizace zastarává. Asi i proto došlo v roce 2005 k náhlé krizi, která donutila režim k dramatickým opatřením – miliony obyvatel měst muselo v létě nuceně podpořit rolníky pěstující rýži, které by jinak opět nastal totální nedostatek.

Celková bilance šestiletého hladomoru, který se může v podstatě kdykoliv vrátit, je podle nejserióznějích odhadů 600 000 osob. Celkový výše zahraniční pomoci se pohybuje okolo milionu tun potravin. Průměrná severokorejská rodina si může dovolit čtyři kilogramy kukuřice, nejlevnější potraviny, měsíčně. Výživa průměrného Severokorejce čítá asi polovinu doporučeného minima, co se množství týče, o kvalitě rozmanitosti a vyváženosti vůbec nemluvě. A stále hrozí možnost podobné živelné katastrofy, která zničila zemi v roce 1995.

KLDR tak platí daň za politiku, kterou vedou vedoucí představitelé její země. Maně se nabízí srovnání s podobně izolovaným Sovětským svazem, přesněji Ukrajinou. Ta v letech 1932 – 1933 zažila díky Stalinově politice největší hladomor v novodobých evropských dějinách, kterému padlo za oběť asi tři miliony obyvatel „obilnice Evropy“.

Pomalu končí noc, kterou jsem strávil - teď už konečně můžu použít minulý čas - překládáním jednoho velice rozkošného článku z angličtiny do češtiny. Strašně rád bych se podělil o jeho název, ale bohužel ten mi zůstal utajen. Smysl této perly historické ekonomiky spočívá v popisu hospodářských změn v postoji Španělska k různým evropským organizacím na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století.

Jak asi nikomu nezůstalo utajeno, je to strašlivá sračka samo o sobě. Ale překládat to slovo od slova, to je strašný masakr, který by asi stál život leckterého milovníky ekonomiky. Což já tedy rozhodně nejsem. Člověk si pak připadá, že překládá z angličtiny do některého z turkotatarských dialektů. Takže předtím, než se rozloučím krátkou ukázkou z přeložené studie a půjdu se vyspat do práce, mám dobrou radu - taky si najděte nějakého blbce, který vám to za nějakou tu kačku přeloží.  

No a slíbená ukázka zcela náhodně vybraného odstavce:

Madrid neměl v úmyslu čelit jednáním s EEC v izolaci, a tak si probojoval cestu do „Mezivládní komise OEEC pro vypořádání se s problémy FTA“ (tzv. Maudlingův výbor), předtím než učiní rozhodnutí, jež mohla být smrtící dopad na španělskou ekonomiku. Někdo by mohl namítnout, že FTA zanedbávající zemědělskou politiku měla Španělsko zajímat méně než EEC, která zasela zárodky ambiciózního a společného zemědělského programu. Tento argument podceňuje možnost, že se FTA mohla změnit mnohostrannými jednáními a Španělsko, poté co se stane partnerem OEEC, může dostat zvláštní klauzule o jejich hlavních exportních zájmech a to včetně zemědělského vývozu. A co je důležitější, tento argument zanedbává španělské pojetí OEEC jako mechanismu, který bránil nutnosti zaujmout vůči EEC nějakou zvláštní politiku.