Hladomor v KLDR začal zhruba v polovině devadesátých let a jeho nejhorší vlna skončila v roce 2001, ačkoliv ještě v roce 2004 země potřebovala významné množství zahraniční potravinové pomoci. Oficiální údaj, který by vyčísloval počet obětí na lidských životech, není známo, neboť severokorejský režim překvapivě nemá zájem na zveřejňování svých potíží. Zahraniční odhady počítají zhruba s 200 000 až třemi miliony osob, tedy desetinou celé populace, které zahynuly v přímém důsledku hladomoru. Jde však pouze o odhady, které navíc v případě odhadu nejvyěěího vycházejí z údajů z nejvíce postižené provincie Severní Hamgyong, která leží na severovýchodním cípu KLDR.

Vznik hladomoru

Na počátku devadesátých let se severokorejské, dávno kolektivizované zemědělství nacházelo ve stádiu, kdy bylo schopné plně uživit své obyvatelstvo. Toho bylo dosaženo převážně díky spolupráci se Sovětským svazem, který prodával zemědělské stroje pod cenou, aby dosáhl politických cílů. Mechanizované zemědělství však, jak se ukázalo, stálo na hliněných nohou. Na konci roku 1991 se rozpadl Sovětský svaz a Severní Korea se dostala do mezinárodní izolace. Zemědělství země, které se nikdy nevyznačovalo přílišnou produktivitou, začalo podobně jako celé hospodářství výrazně stagnovat, neboť nedostávalo dodávky a samo již nemohlo výhodně své zboží prodávat do Sovětského svazu. Tato ekonomická situace spojená s politickou izolací vedla k hladomoru. Je nutno ovšem dodat, že geografické podmínky KLDR nejsou pro zemědělství příliš slibné – jen 18 procent půdy je orné.

Průběh hladomoru

První náznaky hladomoru se objevily již na přelomu let 1992 a 1993, kdy vláda začala autoritativně prosazovat nutnost jíst dvě místo tradičních jídel denně, s odvoláním na nezdravost třetího jídla. O rok později některé odlehlejší oblasti zůstaly několik dní bez dodávek jídla. To však byla pouhá předzvěst toho, co mělo přijít.

V roce 1995 zasáhla Severní Koreu vlna ničivých záplav, které zničily 400 000 hektarů orné půdy a poškodilo velkou část sklizně. Ta tak mohla nasytit jen 30% korejské populace a stala se přímým spouštěcím mechanismem hladomoru. O dva roky později, v době, kdy se země ještě ani omylem nedostala z důsledků povodní, zasáhlo oblast ničivé sucho. Právě v roce 1997 dosáhl severokorejský hladomor největší intenzity, když kombinace povodní a následného sucha prakticky zničila zemědělství. V této době také předpokládáme největší ztráty na životech a ty nebyly ještě horší jen díky zahraniční potravinové pomoci, kterou nakonec KLDR přijala. Mezi hlavní distributory potravin patřily USA, Čína, Japonsko a Jižní Korea.

V roce 1999 se zdálo, že hladomor bude díky pomalému zotavení severorejského zemědělství a zahraniční pomoci překonán. Pchjongjang však pokračoval ve vývoji jaderných zbraní, za což mu zahraniční státy odňaly pomoc. Brzy nato se objevily zprávy hovořící o návratu hladomoru do všech oblastí mimo hlavní město. Potravinové dodávky byly obnoveny a dosud (s přestávkami způsobenými politickými důvody a souvisejícími hlavně s jadernou politikou KLDR) trvají.

Hladomor se sice považuje za ukončený k roku 2001, ale podmínky pro jeho vznik i nadále trvají. Severokorejské zemědělství není soběstačné, hrátky s jadernými zbraněmi dále trvají, mechanizace zastarává. Asi i proto došlo v roce 2005 k náhlé krizi, která donutila režim k dramatickým opatřením – miliony obyvatel měst muselo v létě nuceně podpořit rolníky pěstující rýži, které by jinak opět nastal totální nedostatek.

Celková bilance šestiletého hladomoru, který se může v podstatě kdykoliv vrátit, je podle nejserióznějích odhadů 600 000 osob. Celkový výše zahraniční pomoci se pohybuje okolo milionu tun potravin. Průměrná severokorejská rodina si může dovolit čtyři kilogramy kukuřice, nejlevnější potraviny, měsíčně. Výživa průměrného Severokorejce čítá asi polovinu doporučeného minima, co se množství týče, o kvalitě rozmanitosti a vyváženosti vůbec nemluvě. A stále hrozí možnost podobné živelné katastrofy, která zničila zemi v roce 1995.

KLDR tak platí daň za politiku, kterou vedou vedoucí představitelé její země. Maně se nabízí srovnání s podobně izolovaným Sovětským svazem, přesněji Ukrajinou. Ta v letech 1932 – 1933 zažila díky Stalinově politice největší hladomor v novodobých evropských dějinách, kterému padlo za oběť asi tři miliony obyvatel „obilnice Evropy“.