J-M-G

Byl jsem v tom sám. Ostatní se stali usedlými, zodpovědnými, dychtivými - nudnými. Jako by už nebylo, pro ně s kým bojovat, jako by to už nemělo cenu, kde je konec těch časů? Když jsme běhali a smáli se mindrákům ostatních? Kde jsou ty dny, kdy mozek byl hlavním nástrojem ironických soubojů?

Kde jsou ty doby?

Do háje.

Teď se vytvořilo místo plný pohody, když se není kam vrhnout - jen důsledek. Místo, kam se dá jít, když se vše, co nás zdobilo zhroutí, udusí, bortí, ochabuje, když chybí zvuk nebo smysl? Pohodová-spásná-přirozená-laskavost!

Ale jako bych teďka slyšel, ten samý hlas, z té samé místnosti, která ho byla plná.  "Dluhy neexistují."

Ale v tom se pleteš Peter Gordone, ty parchante.

Karta se začíná obracet, dospělost - strpělá zubatou lhostejností vetřelce. Nemám rád vetřelce, ani absolutně nudný týpky, jenž do sebe lijou pivo a co tě ocejchujou jako odpornýho, zlýho hnusáka - jen protože nehraješ ty jejich nudný hry s nima.

Kde jsou ty doby? Kdy jsem si nepřipadal proti nim, tak sám....