J-M-G

Dneska se asi trošku rozepíšu. Mám takovou dobře melancholickou náladu, podpořenou únavou a Nickem Cavem. Dlouho jsem neměl chuť psát, jen abych něco napsal, vždy jsem k tomu pociťoval nějakej důvod, dneska píšu protože prostě jen chci, sám pro sebe, asi. Škoda, že 16.10.2008 nemám k dispozici nějakou čtečku myšlenek, že bych si něco myslel a to by se automaticky přepsalo na obrazovku. Bylo by to snadný a obsáhlejší, takhle se mi chce zatím psát, ale nevím co bude za pár řádků, ale je to dobrý, zatím se mi chce, až tak moc, že píšu že se mi chce . Sice nevím zda to bude někdo číst, ale co. Když bude, tak bude a když nebude?  Tak …. :D (nebude).

Měl jsem docela náročnej den, vsával jsem v 8 do školy, tam jsem pár hodin přežil, přežil? Nevím, asi jo. Nějak se v tom začínám ztrácet, měl jsem latinu a připadal jsem si jak blb, zažíval jsem takový okamžiky, kdy jsem věděl dost, abych pochopil, že všichni kromě mě o něčem vědí, ale nevěděl jsem toho tolik, abych přesně věděl, co nevím. Tudíž jsem alespoň pobavil kolektiv. Pak byla logika a to bylo docela dobrý ta mi pude, protože prostě jak to říkám: když jo – tak jo, když ne – tak ne. A o tom to je.

Po škole jsem šel s Veru a Mírou na kakao, pak do čajovny a nakonec jsme to zakončili „exkurzí“ v Tescu .  Bylo to dobrý, ty lidi ve třídě jsem si dost oblíbil a snad i oni mě. Nejsem pro ně, jak pro spoustu lidí (už od školky) Maják, ale Kuba. A jsem za to rád, začal jsem tam s čistým štítem. Je to divný nebo nevím jestli divný, ale do školy jsem se těšil na nový lidi, ale tyhle mě mile překvapili (většina), nečekal jsem, že budou všichni tak v pohodě. A jsem za to rád, proto bude pro mě těžký tam ukončit angažmá. Asi mi tam pomalu zvoní hrana a přestávám si to dávat, ale kvůli těm lidem, je blbý se na to vysrat. Fakt si připadám pošahaně, ale tohle je zatím nejlepší kolektiv, kterej jsem za svou studijní kariéru zažil (a to já si prošel tříd, cheche). Asi to je taky tím, že nikdo zatím nedává najevo svoje neurózy a psychózy a každej se drží tak nějak zkrátka – i já, tu a tam.

Je tam spousta lidí, který kdybych potkal na ulici, tak se pousměju a přejdu je, ale ty lidi (od kterejch to nejmíň čekáte), mě vždycky strašně překvapěj - něčím. Zažívaj takový příběhy, že kdybych je zažil já, tak se asi houpu na nejbližším posedu. Ty lidi prostě musíte svým způsobem obdivovat, protože přes to vše si držej zdravej rozum. Já bych to nedokázal.

Když žijete v jednom městě, tak ten kolorit lidí se nemění, ale tady je každej odněkud jinud a to je znát na těch lidech a to je dobře, začínal jsem se bát, že všichni lidi jsou stejní – naštěstí nejsou! To je jen tady u nás, ve zdegenerovaným Piegu (alespoň mně to tak přijde).

Za to že jsem z těch mejch novejch „kolegů“, tak nadšenej – může asi můj bejvalej nejlepší kamarád, přestal se se mnou bavit (prakticky z ničeho nic, vsugeroval si myšlenku – nebo se nechal zmanipulovat tím, že jsem hajzl, ale skutečně JEMU, jsem nikdy nic špatnýho neudělal, ale přesvědčovat ho o tom nebudu, na to nemám povahu) a já otevřel sám sebe ostatním lidem a ty ve mně nespatřujou hajzla, jako on, oni? A je to dobře, takže veškerá chyba nebyla na moji straně a za to jsem fakt rád. Já si myslím, že jsem to vyhrál, že poznám nový lidi a oni si myslí, že to vyhráli, že se mě „zbavili“ a to je dobře, snad jsou všichni spokojeni. Občas mi chybí, náš společnej ŁoŁ (když jsme se dlouhý hodiny smáli všem a všemu za každou cenu, nejvíc asi jeho momentálnímu super kámošoj (kryse) a jeho holce - a teď jsou mrtě kámoši - divný ) a on, ale už nikdo jinejch z nich! (myslím tím tu 4řku). To je asi ale fuk.

Po škole jsem zašel na trénink, pak znovu do čajovny a teď jsem doma ležím v posteli, unavenej jak drak, ale cejtím se dobře, prostě psychicky naplněnej – z lidí, který jsem před měsícem neznal a kterejm bych se vysmál.

Snad až tam ukončím angažmá jim pomůžu, protože můžou vyhodit 5 lidí z ročníku (takovej fám ), tři už odešli – jedno místo zaplním já a jedno „šťastný“ místo dostane někdo jinej, ale pořád lepší, aby vyhodili jednoho fajn člověk, než dva…