J-M-G

Žiju teď poměrně chaotickej život, plnej kalení, zmatku, marihuany a všeho dalšího, co mě na cestách kterejma kračím potkává. Je to takovej bohémskej život, má ho asi rád. Jen si občas neuvědomuju, že jsou lidé, na kterých mi záleží a kterejm bych mohl ubližovat a mrzí mě to, dneska večer. Jsem zase docela nakalenej, jsem jednoho takovýho člověka potkal, je to skutečně úžasná lidská bytost, plná dobra (je to takový klišé, ale o ní to platí), člověk kterýmu jsem neúmyslně ublížil – je mi to líto. Ale snad to bude dobrý, je to jeden z nejlepších lidí, který jsem na svejch cestách životem potkal…

Potkávám ale i další super lidi, ve škole hlavně, s nima mě to tam teší, teď na třídni kalbě, jsme šli cestou lesem a já si užíval ty nový lidí, byla mi zima, šel jsem lesem a mě tak napadlo, jestli by nebylo jednodušší umřít. Ale nebylo J je to tu fajn.

Ráno jsem jel vlakem z hk do pce, jel jsem a někdo si tam pustil Anetu L. Já plnej promile, nevyspání, dobrejch vzpomínek, jsem seděl hlavou přilepenej na sklo a cejtil jsem se, jako by mě někdo tou muzikou kastroval, nechtěl jsem to poslouchat, ale musel jsem. Ten člověk mě tam šikanoval, v tom vlaku, tou hudbou co hrála, nemohl jsem nic dělat, jen nečinně sedět a trpět, snášet to. Tenhle pocit ve vlaku jsem zažil podruhý, kdy jsem se cejtil šikanovanej a neměl kam utýct. Poprvé to bylo myslím na cestě z Bordeaux do Paříže, kdy nějakej člověk dělal to stejný. Seděl jsem ve vlaku do pce, tupě a nasraně koukal /jako všichni ostatní/…. Nic jsem neudělal, ani jsem vlastně nemohl ….