Jenny_Jana13

KYTICE, Zlatý kolovrat

Okolo lesa pole lán, 
hoj jede, jede z lesa pán, 
na vraném bujném jede koni, 
vesele podkovičky zvoní, 
jede sám a sám.

A před chalupou s koně hop 
a na chalupu: klop, klop, klop! 
„Hola hej ! otevřte mi dvéře, 
zbloudil jsem při lovení zvěře, 
dejte vody pít!“

Vyšla dívčina jako květ, 
neviděl také krásy svět; 
přinesla vody ze studnice, 
stydlivě sedla u přeslice, 
předla, předla len.

Pán stojí, nevěda, co chtěl, 
své velké žízně zapomněl; 
diví se tenké, rovné niti, 
nemůže očí odvrátiti 
z pěkné přadleny.

„Svobodna-li jest ruka tvá, 
ty musíš býti žena má!“ 
dívčinu k boku svému vine - 
„Ach pane, nemám vůle jiné, 
než jak máti chce.“

„A kde je, děvče, máti tvá? 
Nikohoť nevidím tu já.“ - 
„Ach pane, má nevlastní máti 
zejtra se s dcerou domů vrátí, 
vyšly do města.“

II

Okolo lesa pole lán, 
hoj jede, jede zase pán; 
na vraném bujném jede koni, 
vesele podkovičky zvoní, 
přímo k chaloupce.

A před chalupou s koně hop 
a na chalupu: klop, klop, klop! 
„Hola! otevřte, milí lidi, 
ať oči moje brzo vidí 
potěšení mé!“

Vyšla babice, kůže a kost: 
„Hoj, co nám nese vzácný host?“ 
„Nesu ti, nesu v domě změnu, 
chci tvoji dceru za svou ženu, 
tu tvou nevlastní.“

„Hoho, panáčku, div a div, 
kdo by pomyslil jaktěživ? 
Pěkně vás vítám, vzácný hoste 
však ani nevím, pane, kdo jste? 
Jak jste přišel k nám?“

„Jsem této země král a pán, 
náhodou včera zavolán: 
dám tobě stříbro, dám ti zlato, 
dej ty mně svoji dceru za to, 
pěknou přadlenu.“

„Ach pane králi, div a div, 
kdo by se nadál jaktěživ? 
Vždyť nejsme hodny, pane králi, 
kéž bychom záslužněji stály 
v milosti vaší!

Ale však radu, radu mám: 
za cizí - dceru vlastní dám; 
jeť podobna té druhé právě 
jak oko oku v jedné hlavě - 
její nit - hedbáv!“

„Špatná je, babo, rada tvá, 
vykonej, co poroučím já: 
zejtra, a den se ráno zjasní, 
provodíš dceru svou nevlastní 
na královský hrad!“

III

„Vstávej, dceruško, již je čas, 
pan král již čeká, bude kvas; 
však jsem já ani netušila - 
nu bodejž dobře pořídila 
v královském hradě!“

„Stroj se, sestřičko moje, stroj, 
v královském hradě bude hoj; 
vysoko jsi se podívala, 
nízko mne, hleďte, zanechala - 
nu jen zdráva buď!“

„Pojď již, Dorničko naše, pojď, 
aby se nehněval tvůj choť; 
až budeš v lese na rozhraní, 
na domov nevzpomeneš ani - 
pojď jen honem, pojď!“

„Matko, matičko, řekněte 
nač s sebou ten nůž béřete?“ - 
„Nůž bude dobrý - někde v chladu 
vypíchnem oči zlému hadu - 
pojď jen honem, pojď!“

„Sestro, sestřičko, řekněte, 
nač tu sekeru nesete?“ 
„Sekera dobrá - někde v keři 
useknem hnáty líté zvěři - 
pojď jen honem, pojď!“

A když již přišly v chlad a keř: 
„Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!“ 
Hory a doly zaplakaly, 
kterak dvě ženy nakládaly 
s pannou ubohou!

„Nyní se s panem králem těš, 
těš se s ním, kterakkoli chceš: 
objímej jeho svěží tělo, 
pohlížej na to jasné čelo, 
pěkná přadleno!“

„Mamičko, kterak udělám, 
kam oči a ty hnáty dám?“ - 
„Nenechávej jich podle těla, 
ať někdo jich zas nepřidělá - 
radš je s sebou vem.“

A když již zašly za tu chvoj: 
„Nic ty se, dcero má, neboj, 
však jsi podobna té tam právě 
jak oko oku v jedné hlavě - 
neboj ty se nic!“

A když již byly hradu blíž, 
pan král vyhlíží z okna již; 
vychází s pány svými v cestu, 
přivítá matku i nevěstu, 
zrady netuše.

I byla svatba - zralý hřích, 
panna nevěsta samý smích; 
i byly hody, radování, 
plesy a hudby bez ustání 
do sedmého dne.

A když zasvítal osmý den, 
král musí jíti s vojsky ven: 
„Měj se tu dobře, paní moje, 
já jedu do krutého boje, 
na nepřítele.

Navrátím-li se z bitvy zpět, 
omladne naší lásky květ! 
Zatím na věrnou mou památku 
hleď sobě pilně kolovrátku, 
pilně doma přeď!“

IV

V hluboké pusté křovině 
jak se tam vedlo dívčině? 
Šest otevřených proudů bylo, 
z nich se jí živobytí lilo 
na zelený mech.

Vzešlo jí náhle štěstí moc, 
nynčko jí hrozí smrti noc: 
tělo již chladne, krev se sedá - 
běda té době, běda, běda, 
když ji spatřil král!

A tu se z lesních kdesi skal 
stařeček nevídaný vzal: 
šedivé vousy po kolena - 
to tělo vloživ na ramena 
v jeskyni je nes.

„Vstaň, mé pachole, běž, je chvat, 
vezmi ten zlatý kolovrat: 
v královském hradě jej prodávej, 
za nic jiného však nedávej 
nežli za nohy.“ -

Pachole v bráně sedělo, 
zlatý kolovrat drželo. 
Královna z okna vyhlížela: 
„Kéž bych ten kolovrátek měla 
z ryzího zlata!“

„Jděte se, matko, pozeptat, 
zač je ten zlatý kolovrat?“ 
„Kupte, paničko, drahý není, 
můj otec příliš nevycení: 
za dvě nohy jest.“

„Za nohy? Ajaj, divná věc! 
Ale já chci jej míti přec: 
jděte, mamičko, do komory, 
jsou tam ty nohy naší Dory, 
dejte mu je zaň.“

Pachole nohy přijalo, 
do lesa zpátky spěchalo. - 
„Podej mi, chlapče, živé vody, 
nechť bude tělo beze škody, 
jako bývalo.“

A ránu k ráně přiložil, 
a v nohou oheň zas ožil, 
a v jeden celek srostlo tělo, 
jako by vždycky bylo celo, 
bez porušení.

„Jdi, mé pachole, k polici, 
vezmi tu zlatou přeslici: 
v královském hradě ji prodávej, 
za nic jiného vak nedávej, 
nežli za ruce.“ -

Pachole v bráně sedělo, 
přeslici v rukou drželo. 
Královna z okna vyhlížela: 
„Och, kéž bych tu přesličku měla 
ke kolovrátku!

Vstaňte, mamičko, z lavice, 
ptejte se, zač ta přeslice?“ - 
„Kupte, paničko, drahá není, 
můj otec příliš nevycení, 
za dvě ruce jest.“

„Za ruce!? Divná, divná věc! 
Ale já ji chci míti přec: 
jděte, mamičko, do komory, 
jsou tam ty ruce naší Dory, 
přineste mu je.“

Pachole ruce přijalo, 
do lesa zpátky spěchalo. - 
„Podej mi, chlapče, živé vody, 
nechť bude tělo beze škody, 
jako bývalo.“

A ránu k ráně přiložil, 
a v rukou oheň zas ožil; 
a v jeden celek srostlo tělo, 
jako by vždycky bylo celo, 
bez porušení.

„Skoč, hochu, na cestu se měj, 
mám zlatý kužel na prodej: 
v královském hradě jej prodávej, 
za nic jiného však nedávej, 
nežli za oči.“ -

Pachole v bráně sedělo, 
zlatý kuželík drželo. 
Královna z okna vyhlížela: 
„Kéž bych ten kuželíček měla 
na tu přesličku!

Vstaňte, mamičko, jděte zas, 
ptejte se, zač ten kužel as?“ - 
„Za oči, paní, jinak není, 
tak mi dal otec poručení, 
za dvě oči jest.“

„Za oči!? Neslýchaná věc! 
A kdo je, chlapče, tvůj otec?“ - 
„Netřeba znáti otce mého: 
kdo by ho hledal, nenajde ho, 
jinak přijde sám.“ -

„Mámo, mamičko, co počít? 
A já ten kužel musím mít! 
Jděte tam zase do komory, 
jsou tam ty oči naší Dory, 
ať je odnese.“

Pachole oči přijalo, 
do lesa zpátky spěchalo. - 
„Podej mi, chlapče, živé vody, 
nechť bude tělo beze škody, 
jako kdy prve.“

A oči v důlky položil, 
a zhaslý oheň zas ožil; 
a panna vůkol pohlížela - 
však nikoho tu neviděla, 
než se samotnu.

V

A když byly tři neděle, 
král jede z vojny vesele: 
„A jak se má, má paní milá, 
a zdalis pamětliva byla 
mých posledních slov?“

„Och, já je v srdci nosila, 
a hleďte, co jsem koupila: 
jediný mezi kolovraty, 
přeslici, kužel - celý zlatý, 
vše to z lásky k vám!“

„Pojď se, má paní, posadit, 
upřeď mi z lásky zlatou nit.“ - 
Ke kolovrátku chutě sedla, 
jak zatočila, celá zbledla - 
běda, jaký zpěv!

„Vrrr - zlou to předeš nit! 
Přišla jsi krále ošidit: 
nevlastní sestru jsi zabila, 
údův a očí ji zbavila - 
vrrr - zlá to nit!“

„Jaký to kolovrátek máš? 
A jak mi divně na něj hráš! 
Zahraj mi, paní, ještě znova, 
nevím, co chtějí tato slova: 
přeď, má paní, přeď!“

„Vrrr - zlou to předeš nit! 
Chtěla jsi krále ošidit: 
pravou nevěstu jsi zabila 
a sama ses jí učinila - 
vrrr - zlá to nit!“

„Hó, strašlivě mi, paní, hráš! 
Nejsi tak, jak se býti zdáš! 
Zahraj mi, paní, do třetice, 
abych uslyšel ještě více: 
přeď, má paní, přeď!“

„Vrrr - zlou to předeš nit! 
Přišla jsi krále ošidit: 
sestra tvá v lese, v duté skále, 
ukradla jsi jí chotě krále - 
vrrr - zlá to nit!“

Jak ta slova král uslyšel, 
skočil na vrance, k lesu jel; 
hledal a volal v šíré lesy: 
„Kdes, má Dorničko, kde jsi, kde jsi, 
kdes, má rozmilá?“

VI

Od lesa k hradu polí lán, 
hoj jede, jede s paní pán; 
na vraném bujném jedou koni, 
vesele podkovičky zvoní, 
na královský hrad.

I přišla svatba zase zpět, 
panna nevěsta jako květ; 
i byly hody, radování, 
hudby a plesy bez ustání 
po tři neděle.

A co ta matka babice? 
A co ta dcera hadice? - 
Hoj, vyjí čtyři vlci v lese, 
každý po jedné noze nese 
ze dvou ženských těl.

Z hlavy jim oči vyňaty, 
ruce i nohy uťaty: 
co prve panně udělaly, 
toho teď na se dočekaly 
v lese hlubokém.

A co ten zlatý kolovrat? 
Jakou teď píseň bude hrát? 
Jen do třetice zahrát přišel, 
pak ho již nikdo neuslyšel, 

ani nespatřil.