Díl druhý (Inspirováno Left 4 dead;The Walking dead)
Za Hranicí 2 - Oko za oko (Yvonne Wickdawn, Michael Ryder, Samuel Franklin, Jennifer Cyrus, Jon Daniels)
2. Epizoda - Něco ve vzduchu
4. Kapitola - Patron (IV. část)
Ruiny Calce City , 4 dny po katastrofě 16:45
Černá lesknoucí se příšera mávala, pulsujícími blankami, posetými křídly a zavřeštěla tak pronikavým hlasem, že se Yvonne okamžitě chytila bolestí za hlavu. Visíce ve vzduchu s desítkami dalších loutek za zády roztáhla čelisti a odhalila tak hbitě rostoucí ostnaté špičáky, dvě řady vražedných bodců. Z prvu jen dvacet centimetrů dlouhé, ale něco urychlovalo proces přeměny loutek, takže bylo z blízkého pohledu vidět jak se protahují dál a dál. Těla už byla přeměněná kompletně, lidské nohy teď již nepřipomínaly lidskost ani v nejmenším. Maso, krev i kosti, teď nahrazovala kamenitá směs čehosi horkého a tvrdého, i prsty na nohou se spojily v trojzubé vidlice s ostrými špičkami. Co se týkalo těla od stehen vzhůru byla jedna tržná rána v černém kamenitém povrchu za druhou z nichž prýštil ven vznícený sensus. Loutky stejně náhle jako začaly ječet přestaly a ve formaci se proti nim vrhly střemhlav s nataženými ostrými pahýly místo paží.
Yvonne jen o vlásek uskočila náletu tří loutek, útočících ze zadu. Všimla si jich jen náhodou a uskočila k autu.
"Zůstaň v zákrytu", vykřikl Jon když se tvrdým nárazem do země vyhnul dalšímu útoku. Ten moment jí připadal jako věčnost. Hrozně chtěla pomoct, ale vidina desítek loutek křižujících krvavě rudé nebe jen 10 metrů nad parkovištěm ji přimrazovala k autu.
Jon se urychleně překulil na stranu když po něm bestie vystřelila jako šíp a zpřelámala si několik špičatých zubů o beton. Už už se zvedal, zbývala mu necelá vteřinka a byl by znovu na nohou, ale tvrdý náraz do zad jej vymrštil přímo proti dalšímu přímému úderu špičáků. Uvnitř svého těla uslyšel odporné zapraskání hrudního koše a po pár přemetech znovu spadl k zemi. Aerové byli silnější než se zdáli být, ale hlavně rychlejší.
"Jone", vydechla zoufalým hlasem Yvonne když spatřila jeho roztržené břicho a čtyři loutky letící ze všech směrů přímo proti jeho ležícímu tělu. V šoku ale netušila co udělat. Vyděšeně pohlédla do jeho očí a pak se stalo něco co měly loutky, nebo to co je ovládalo vytušit mnohem dříve.
Plamen obepínající Jonovy zorničky se rozzářil jako laserový reflektor a Yvonne pocítila ten strašlivý pocit horka. Trvalo to jen několik vteřin, ale v ten moment se cítila jako ve zpomaleném čase. Černé rýhy kolem jejích očí se daly znovu do pohybu a ryly si cestu skrze obočí, nad i pod víčky, k ušním lalůčkům a koutkům úst. Nestačila se ani chytit za tvář a její obličej zdivočel kontrastem narůžovělé kůže, černých zlověstných rýh a rudých energizujících očí. Srdce jí bilo jako kulomet a ten vztek ... Nebyl ani její, byla to Jonova zloba, jeho bolest a motorizující energie držet se stále na nohou.
Skoro jako cizím přičiněním zatnula polovyceněné zuby a švihnutím ruky smetla loutku z oblohy jako mouchu z tabule skla a nehorázným způsobem s ní prorazdila díru ve třech patrech parkoviště pod nimi, kde zůstala celá rozlámaná a zaklenutá do směti betonu, železných konstrukčních tyčí a sensu uprchajícího z jejího těla. Ostatní loutky mířící k Jonovu poraněnému tělu se silným máchnutím křídel proti větru zastavily a vrhly se k ní. To však pouze rozdmýchalo ten oheň nenávisti, jež koloval jejími žilami ještě víc. Nataženou dlaní zaměřila svůj další cíl a hbitým sevřením ruky v pěst zmačkala stvůru na pofidérní kus krvácející černé kůže. Spadla k zemi jako z višně, ale zbylé dvě loutky to neodradilo, rozlétly se do do stran a v obklíčení se po ní vrhly jako hladoví psi.
Yvonne nechápala, kde se v ní všechna ta síla bere, dlouhé rudé vlasy jí vlály jako pod vládou vody a černými rýhami prodloužené obočí k ušním lalůčkům, dodávalo její vražednosti na intenzitě.
Zaměřila své cíle oběma rozepjatýma rukama a mírně pokrčila kolena. Loutky zpozorovaly její bojovnou pozici a zrychlily tempo, teď už svištěly jako blesky, jen aby ji dohnali dříve než je utopí v plamenech. Špatný tah.
Když od ní byly vzdálené pouhé 3 metry, odrazila se vší silou od země a připravenýma rukama vyslala dodatečnou energii k zemi, aby se vznesla až nad loutky. Ty se pak svou ohromnou rychlostí střetly až to prasklo jako granát. Sebejistě dopadla na jejich těla a své skvěle padnoucí, stříbrné legíny si ani neušpinila. Jon to pozoroval s letmým úsměvem v koutku úst zrovna když se narovnával se svým čerstvě zregenerovaným břichem.
"Co to sakra ?", vyjekla Yvonne, když spatřila díru v jeho černém tričku, velkou jako fotbalový míč, na místě kde kdysi zářilo bílým písmem Tiskací "F" a béžovou, dokonale zhojenou kůži pod látkou.
"Všechno ti to ...", Začal větu a vší silou mrštil atrehitovým mečem po loutce přílétávající zpoza Yvonniných zad. Rotující ostří, dvoučepelého azurového meče prolétla nad její hlavou a perfektní penetrací rozdělila zákeřnou loutku na dvě trysky ohnivého sensu.
"... vysvětlím později", mrknul na ni, když se mu meč jako bumerang vrátil do ruky a s otočkou sťal další havěť ze vzduchu.
"Poslouchej Yvonne ! Aerové nejsou, tak hloupí jako loutky ve formě jakou jsi s Michaelem a ostatními doposud viděla. Jsou to pěšáci a poslouchají rozkazy od vyšší autority.", hulákal na ni zaměstnaný bitvou s nálety, přicházejícími ze všech stran.
"A co to znamená ?", zvolala na něj po tom co zaťatými pěstmi roztrhnula loutku na několik kusů za letu.
"To znamená, že pokud jim ukážeme kdo je tady Kurva pánem ...", zakřičel a uskočil zpátky před loutkou, která si sama zlomila vaz nárazem do země,"... tak si dají pokoj !", dokončil větu a brutální silou srazil oběma rukama dvě loutky, vrhající se vyceněnými špičáky napřed, do sebe.
"Fajn", pronesla a lehkým nárazem se opřela o jeho záda. Byla o hlavu menší než on. Ačkoli roztomilá a na první pohled neškodná, dominance z ní prýštila jako voda z fontány.
Loutky se na chvilku zastavily, jen máchaly křídly a prohlížely si je. Pár z nich parkoviště oblétlo, ale nepřestávaly je sledovat. Ty černé oční důlky s rudým plamínkem uvnitř byly všude. jejich oči. A pak, zničehonic, všechny jako vzteklé vystřelily k nim.
Yvonnino srdce poskočilo, ale strach měl přístup do jejího vědomí zakázán. Zakázán něčím co přebíralo kontrolu nad jejím hněvem, ale pořád nebylo v plné síle. Měla chuť odrazit se od země a jako střela vyrazit proti těm černým šmouhám, zakrývajícím většinu ona rudého nebe, ale pořád tu sílu neměla. Ovšem Jon vyhodnotil šance na přežití bezradnou nulou. A černé bestie si zatím draly vzduchem cestu k nim.
Už byli dokonale obklíčeni, když v tom Jonovou myslí konečně prolétl nápad, zoufalý, avšak jediný. Rychle se otočil, chytil Yvonne za ruku a trhnutím ji přitočil k sobě. Motorizující hněv už ji dávno opustil a když si ji Jon přitáhl k tělu, byla už zase vystrašená a pomalinku se smiřující s koncem. Nastal další z těch krátkých, však pomalu plynoucích momentů. Očima zářivě rudýma, obklíčenýma ostrými černými rýhami těkala z těch jeho k ústům, nosu a zase zpátky. Její srdce nepřetržitě bilo o život, šlo to poznat pouhým dotykem její rozpálené kůže. Jednou rukou ji držel nad pánví přitisknutou k sobě a když už byly černé bestie jen pár metrů od nich pronesl poslední větu. "Musíš mi věřit, tohle je jediná možnost a vydá za tisíce slov." Pak se jeho horké jemné rty střetly s jejími. Jako katalyzátor projel jejími ůsty impulz a se směsí provinilosti a vzrušení z tak nečekaného gesta se černé rýhy, připomínající tu nejkvalitnější tužku na oči, daly znovu do pohybu. Proryly si cestu od ramen až ke kloubům. Zářivě bílé tričko pod tou ohnivou horkostí na několika místech zčernalo a když po oné nekonečné vteřině znovu otevřela oči, už nevypadaly jako před tím.
Měla pocit jakoby byla v bezvědomí, v hlavě se jí promítaly obrázky dvou žen stojících na břehu moře, několika stvoření sedících kolem kulatého stolu do nějž vší silou zabodla atrehitový meč. Obrázek umírající Marty Zany. Hned na to Hannah Booner, skrčenou v modré bublině za níž vzduchem poletovaly rozprášené nemocniční stěny a nakonec sama sebe opřenou o zábradlí balkónu pevnosti. Pozorovala tehdy Jona a teď měla jistotu, že onen mechanismus, který její oči táhnul právě tím směrem jakým teď pozorovala sama sebe, vytušila správně. Pouhým polibkem jí Jon daroval všechen sensus co mohl, včetně svých vzpomínek. Obrázky však byly příliš rychlé a zmatené. Rozhodně se mu ale podařilo rozdmýchat její potenciál. Konečně pochopila co se to s jejím tělem stalo. Pohltila obrovskou moc z toho nešťastného stvoření v obchodu Everfresh. Tak silnou moc, o které ještě neměla ani tušení a její tělo se jí teprve přizpůsobovalo. Konečně došla do finálního stádia a její oči taktéž. Rudá kukadla pouštěla barvu do okolí jako kouř malých rudých plamínků a z černých úzkých rýh vinoucích se z obočí, od víček a koutků úst k ušním lalůčkům, vyrazily další malinkaté černé šmouhy směrem dolů, jako zašpičaťující se kapky.
Jon na ni ohromeně zíral a pak ho do očí udeřil nápor strašlivého rudého světla. Bolestí zavřel oči a padnul k zemi, jediné co vnímal byl křik. Ječení loutek a mlaskání padajícího masa.
Když oči konečně otevřel nestačil zírat. Parkoviště bylo poseté černými těly monster, zbylých pár desítek nervózně poletovalo kolem dokola a ona nespouštěla svůj zlověstný zrak, zbarvený rudým kouřem stoupajícím z jejích očí, od posledních nepřátel.
Jeden Aer sebral odvahu, ale ještě než se přiblížil o dva metry rozpadl se v prach. ... Yvonne spustila paži zpět k tělu ... Další se o to pokusil. Rozplynul se jako obláček ... Opět jen posměšně svěsila ruku ...
"Zajímalo by mě jestli jsi to plánoval, nebo byla tvoje poslední myšlenka před jistou smrtí líbat mě", zasmála se když se Jon konečně postavil na nohy a pohlédl na ni. Nemohl se neusmát. Jeho úsměv však stejně rychle zase zmrznul, když spatřil letku loutek útočících opět zpoza jejích zad. Stihla odrazit jen dvě. Třetí však už ne.
Jako úder kladiva srazilo se Jonovo tělo s loutkou a Yvonne se jen tak tak na poslední chvíli stačila sehnout. Pevným stiskem se Jon chytil za loutčiné zuby, které teď už měřily skoro půl metru, a s cuknutím převážil její koordinaci střemhlav k zemi. Jen to zaskřípalo a ostré špičáky se zaříznuly do betonu jako šipky do terče. Než se však loutka střetnula se zemí, vyhoupnul se jí Jon na šupinatá záda a svou vahou přispěl k jejímu uvěznění.
Yvonne už už natahovala ruku směrem k Jonově loutce, ale pokynul jí aby to nechala na něm. A vteřinku na to se loutka ze své pasti vymanila, uvolnila své ozubené špičáky ze země a vznesla se i s Jonem vzhůru k rudému nebi. Řvala na všechny strany a pokoušela se ho setřást střemhlavým létáním, propadáním se vzduchem i náhlým bržděním, nic z toho však Jona nesetřáslo a ten ji neustále vulgárně pobízel.
"Tak ukaž co v tobě je sračko !", zařval na ni po pátém výkrutu. Máchala blánkovitými křídli jako zběsilá, ale únava, už z ní byla zřretelně cítit.
Yvonne ohromeně pozorovala stejně jako ostatní loutky, obletující parkoviště a očekávala co se bude dít. Když to pak loutka vzdala a přistála s Jonem hladce zpátky na parkoviště, chytil ji Jonza propadliny po stranách hlavy a silně jí zalomil hlavu vzad blíž k sobě. Pořád se cukala a poskakovala ze stranu na stranu, ale svůj boj prohrávala.
"Teď mě dobře poslouchej !", zakřičel jak nejvíc uměl do pravé propadliny loutčinné hlavy. Ta znovu vzeky zařvala a začala házet černou hlavou sem a tam. Působila si tím však jen bolest, Jon ji nepřestával držet a pořád řval do jejího ucha. Pak se konečně podvolila.
"Nemůžete nás porazit ! Zkuste to a zemřete !", vykřiknul znova a loutka už namísto zběsilé reakce jen zavrčela.
"Tak přestaňte poslouchat toho sráče, co vám brutálně vštipuje rozkazy do hlavy, pomozte mi ho najít a buďte volní !", dokončil větu Jon už klidnějším hlasem, povolil sevření loutčinných uší a ta se konečně podmanila jeho vlivu. Přestala se cukat a několika submisivními pokývnutími zaječela na ostatní loutky. Nebylo jich moc, ale konečně si mohl Jon připsat užitečné vítězství. Zdálo se jakoby se loutky svým jekotem hádaly, ale po pár chvilkách přistály trojprstými vidlicemi na parkoviště a prošly kolem Yvonne. Ta je s obdivem pozorovala az dorazily k Jonovi na hřbetě jednoho z Aerů. Aniž by si to uvědomovala, celou dobu vše sledovala s do široka otevřenými ústy.
Náhle byl Jon obklopený asi padesáti Aery, poslušně seskupenými ve formaci kolem něj a promluvil.
"Vím, že sis představovala, že ti dokážu odpovědět na všechny tvoje otázky, ale momentálně ti víc už říct nemůžu. Dej tomu čas a odpovědi se ti zobrazí samy." Zprvu jeho slovům nerozumněla, ale zničehonic se jí v mysli oběvil další obrázek, jako při tom energizujícím polibku. Viděla Michaela bezradně tápajícího v jednom z batohů, které nesl. Něco hledal. Obraz byl hrozně rozostřený, slyšela také střelbu. Hodně střelby, povyk a nářek loutek ohně kolem. Víc než rozmazanou Michaelovu siluetu však nerozeznávala.
"Musím letět a něco vyřídit. Ale slibuju, že se vrátím. A zodpovím všechny tvoje otázky ! Dostanu tě z téhle katastrofy !"
Nevěděla co na to říct. Všechno se seběhlo tak rychle. Ještě pár dní zpět seděla za svojí lavicí a pozorovala blížící se rázovou vlnu přes školní okno, pár hodin po té se vyrovnávala s apokalyptickým ovládnutím města loutkami a pak v obchodě Everfresh, ... konečně se naskytla naděje, avšak strašlivé břímě.
"Proč já", zeptala se když už se Jon nakláněl k loutce na pokyn vzlétnutí.
"Máš v sobě potenciál, větší sílu, než já. Nevím co to je ani odkud to je, ale možná je to klíč jak tohle prokletý město znovu zachránit ..."
"Odpovědnost", prolétlo její hlavou když jej poslouchala. Záchrana města závisela na ní. O to se nikdy neprosila.
"... A krom toho ... někoho mi připomínáš.", znovu si ji prohlédnul od tenisek, přes zářící stříbrné legíny a bílé, černající tričko až k rudým konečkům vlasů na holých ramenou a neopomenul ani ty úžasné rysy černých rýh a krvavých očí.
Trošku se začervenala.
"No ... dost tlachání. Řekl bych, že máš taky svoje starosti a spoustu záhad k vyřešení", prohlásil Jon a za jeho zády se z trosek skleněných mrakodrapů prodrala k rudému nebi záře Michaelovi světlice. Něco nešlo podle plánu, volají ji příliš brzy. Projel jí strach skrz na skrz.
"Tak vyraž, Micheal tě potřebuje.", dořekl Jon a pokynul loutce vzlétnout.
"Ale co ty ? Co budeš dělat ?", volala na něj zatímco se loutka synchronizovaně odlepila od země se zbytkem Aerů.
"Viděla jsi Martu. Vím, že jsi to viděla, když jsem tě políbil. Hodlám najít toho zmetka co jí to provedl a pak ... ho zabiju. Při troše štěstí to i s ním zničí celou Unovu armádu.", překřikoval šum křídel zeshora.
"Unovu armádu ? Co je ...", nestihla svou otázku však dopovědět a její myslí proletěl další obraz. Matthew Sawmil, kráčející ulicí v patách vystrašeného muže. Neviděla jeho tvář, nevěděla ani čím se provinil, ale znala jeho osud. Matthew doprovázený dalšími třemi soky pouhým máchnutím přirazil muže k zemi a s praskotem mu rukou zlomil vaz. Jeden z jeho následovníků pak tělo zapálil jednoduchou myšlenkou. Když bylo tělo zpopelněno žena po jeho levici vytvořila nad hromadou popela malý blýskavý obláček a poslední žena po pravici z obláčku vymačkala horkou vodu, kterou jeho tělo rozmělnila po dlaždicovém chodníku. "Čistka" problesklo její hlavou. Tak se proces odstranění nazýval. a Matthew byl katem. Jako aspekt trestu vedl tři elementy s sebou, trestal osoby provinilé proti Unovu vlivu a elementi už se starali o zbytek. Zároveň však jejich schopnosti sloužily ještě k něčemu jinému. V případě katastrofy, kdy Unovo vědomí zkolabuje, nebo jakkoli ztratí nadvládu nad situací jsou elementi generály Unovy armády. Armády loutek a Aerů, stvořených Dilectem, elementem ohně.
"Už chápu", pokynula a zahleděla se k hasnoucí světlici.
"Vrátím se", volal ještě Jon následovaný Aery, ale Yvonne už jej neslyšela. Michael byl v nebezpečí a ona upalovala k autu jak nejrychleji uměla. Otočila klíčkem v zapalování, zařadila a dupla na plyn.
Cestou ještě přemýšlela nad tím co se vlastně stalo, když v tom jí hlavou probleskl další živý obraz. Nebo spíše pocit. Jonovy rty. Stále hořely na těch jejích. Cítila se provinile, přesto jí to ale nedalo a letmo se pousmála. "Něco je ve vzduchu".
