Díl druhý (Inspirováno Left 4 dead;The Walking dead)

Za Hranicí 2 - Oko za oko (Yvonne Wickdawn,Michael Ryder,Samuel Franklin,Jennifer,Jon Daniels)

2. Epizoda - Něco ve vzduchu

4. Kapitola - Patron (III. část)

Ruiny Calce City , 4 dny po katastrofě 16:35

"Sapienové porušili dohodu. Stvořili něco, čemu nedokázali porozumět. A jediné čeho se dočkali ... odpověď na otázky kam zmizely všechny generace Luxunionské populace.

Ozvěna jejich duší a duší všech ostatních ras vstřebal Atrehitový meč. Byla to však příliš obrovská koncentrace životní síly. Nestabilní energie roztrhala planetu na kusy a jediné co explozi přežilo byl právě Atrehitový materiál meče. Putoval vesmírem, zaklíněný v Luxunionském úlomku dokud se část jeho obsahu neadaptovala a započala tvar kamene měnit. S poměrnou gravitační silou ožívající úlomek kamene posrážel asteroidové pole a vznikla tak po několika spoustě let planeta ... planeta jíž známe jako Země.", vyprávěl Jon Daniels a prohlížel si Yvonnin napjatý výraz ve tváři.

"Nevím kdo byla první generace Luxunionské populace, ani jak Luxunion vznikl, ale vím jistě jak vznikl život tady na Zemi. Zdroj životní energie usazený v kameni nabyl vědomí a tak se po celém úlomku začaly probouzet mikroorgnismy k životu. Řízene centrálním vědomím. Stejně tak vznikly rostliny, všechno co vidíš kolem ...", Jon se s nejistým pohledem zastavil a rozhlédl se. Trosky města, krvavou nafialovělou oblohu a skřeky nářku rozléhající se mrtvým městem neměl zrovna na mysli.

"Dobře stejně tak, jako všechno co jsi kdysi mohla vidět když jsi se rozhlédla.

Přetvořilo to atmosféru a vynalezlo fotosyntézu, vymyslelo vodu a stvořilo rozličný, nekonečně se rozpínající život. Lidstvo, ale pocházelo ze sapienského genetického kódu. Zlo, hamižnost a touha po moci je vedla skrze jednu válku za druhou. A to už od pravěku. Proto některým jedincům své životní síly dal více než jiným. Aby střežili jedince ostatní a chránili rovnováhu života.", Jon dlouze mrknul a s namyšleným úšklebkem dal najevo, že si je Yvonnina napjatého zápalu vědom. Vytáhl si krabičku s nápisem Royal´s a zapálil. Celou dobu ho beze slov sledovala a on si to vychutnával.

"Ale ani posílený sensus nedokázal lidstvo ochránit samo před sebou. Aspekti, jak se ti s vyšší mocí nazývali se sami potýkali s otázkou "Musím tu moc využívat pro dobro ? Někteří sice měli jasno, ale všichni to měli sečtené už v tom momentu kdy jim to prolétlo hlavou. Unus, teda vědomí téhle planety to ví. nebo spíš věděl. Kdo ví co s ním teď přesně je.", zazubil se a pohlédl vzhůru k růžovému nebi.

"A víš jak se rozhodl naložit s problémem, že všichni Aspekti a elementi jsou buď heroističtí idioti nebo narušené skořápky s nočními můrami noc co noc ?", zvedl tón a upřeně se jí zadíval do očí. Těch rudě kontrastujících očí.

Yvonne chvíli nervózně těkala očima od něj k zemi a zpátky pak jen mlčky zavrtěla hlavou a Jon se opíraje o kraj parkoviště znovu rozmluvil.

"Vytvořil prototyp života. Osobu, která měla zastoupit funkce a emoce každého člověka na Zemi. A zároveň měl také prototyp dokázat pojmout plnohodnotnou náplň atrehitového meče a zastávat tak cokoli si dokážeš představit. Anděl smrti a života. Všude kde se vládne bezpráví či nerovnováha. To ale Gabriela se Somnií nevěděly. Unus je stvořil jako svoje společnice. Gabrielu, která střežila atrehitový meč a s ním znalosti všech duší Luxunionu a Somnii, která manipulovala Aspekty pomocí snů, aby je řídila a dohlížela na plnění jeho rozkazů. Myslely si že se zbláznil. Částečně měly pravdu.", dořekl a na milivteřinu se posmutněle zahleděl do země.

"Stvořil mě. A víš jaká osoba dokáže zastoupit funkce vražd a dohlížení rovnováhy ve dne i v noci beze spánku ?

"To netuším", pípla sladkým hlasem.

"Jedině necitlivá svině, která se neupíná na lidské city. Vytvořil mě bezcitného a zlého, proto abych neměl výčitky jako Aspekt smrti Hannah Booner. Hannah, která zemřela jen proto, že chránila svou přítelkyni. Statistika říká, že kdyby nebyla tolik citově upnutá nikdy by život neztratila. Bez emocí by mě také nikdy nepohltila Matthewova pokrytecká záliba v sadismu. Svou bolest a utrpení z toho, že smysl jeho života je čistka, neboli spalování mrtvol, ohrožujících rovnováhu, zastiňoval tím, že se obelhával a utápěl v moci. Lepší než jít proti sobě je namluvit si, že s tím co jsi, jsi spokojená. Ale on nebyl a statistika říká, že nebýt takové psychické nevyrovnanosti, nikdy by nezaváhal v rozkazu usmrtit Hannah Booner a nemusel by to tehdy za něj udělat Dilectus, který jeho tělo změnil v loutku ohně. V tutéž svoloč kterou teď ten parchant ovládá a ničí tohle město, když je Unus mimo hru.", pronesl potichu a nadechl se krví nasyceného vzduchu.

"Zkráceně řečeno to je odpověď na to proč byl můj život jedna pouť mezi lidmi, ke kterým jsem nic necítil a úpadek mé duše tak vrhal špatné světlo na celý svět dokud se nestalo něco s čím ani skeptická Somnie s Gabrielou a ani samotný Unus nepočítal ...", na chvíli se zaseknul a s pootveřenou pusou pozoroval dav nemrtvých loutek škrábat se po zdech vzhůru na parkoviště.

"Dořeknu ti to někdy jindy. Zdá se, že máme trochu problémy", pronesl jakmile zvednul hlavu od okraje a v jeho očích zašlehnul malý plamínek ohně.

Přístav zatracených

1. Epizoda - Zima v Relics

2. Kapitola - Výhled (II. část)

Když David otevřel ty ošoupaný dveře, strnul jsem na místě. Bejvák měl zařízenej. To jsem musel uznat. Co mě ale ohromilo nejvíc - ten výhled. Už jen z chodby jsem viděl na druhej konec města. Teda obrazně řečeno samozřejmě. Po druhým kilometru se ty skleněný budovy ztrácely v mlze a smogu.

  "Pěkně zalidněný město", řekl jsem když za náma zaklaply dveře a David poznal úžas v mých očích.

  "Jo to jo. Měl bys to někdy vidět na Pickett square kolem jedenáctý. Světla odtamtud zářej tak daleko, že bys to náměstí moh používat jako maják.

  Usmál jsem se polovinou rtů, tak jsem to míval ve zvyku už od tý doby co ... no k tomu se dostanem.

  "Takže Rayi. Něcos v tom taxíku nakous. Nechceš to dopovědět. Naliju ti trošku whisky. Teda jestli pro ni máš pořád takovou slabost jako když jsme byli mladší a žili v Evropě. Pamatuješ tu noc ..."

  "Kdy jsme oba sťatí jak duha vymlátili Baileyho bar, protože na tebe Cler Lawsonová poslala toho blbečka Jimmyho ?", dořekl jsem za něj. Byla to hezká vzpomínka, ikdyž už hodně dávná. Usmál jsem se spíš posmutněle. David se však při té představě rozzářil jako sluníčko.

  "Byla dobře nasraná", zakuckával se David opíraje se levou rukou o mramorovou linku u stěny obýváku a druhou rukou přelétnul z jedné skleničky ke druhé. Když oba panáky dolil a vytěsnil vzpomínku z hlavy přešel z obdélníkového kuchyňského koutku po dvou schodech doprostřed místnosti na kulatý semišový koberec na němž se rozvalovala obrovská pohovka naproti plazmové televizi zabudované v sépiové stěně.

  "Tak na starý dobrý časy jako děti Rayi, jsem rád že jseš tu. Stejskalo se mi.", pronesl přípitek Dave. A to byla taky poslední věta co jsem od bráchy kdy slyšel. Než jsem vůbec stihnul zareagovat dveře bytu se rozlítly dokořán. Semtex. Zasraně silná sračka.

  Exploze rozežhnula závěsy kolem televize pod oknem, stejně tak vzplanul koberec s pohovkou. Mě a Davida to odhodilo okamžitě k proskleným balkónovým dveřím.

  Nemohl jsem si pomoct, ale přes všechen ten chaos, jediná věc, kterou jsem měl celou dobu zahryzlou v mysli jako klíště byla "do prdele je to šedesát pater dolů".

  Okamžitě jsem se zvednul, ale to jsem asi neměl dělat. Ten hajzl nasprintoval dovnitř jako nějakej atlet a jedním zásahem pažby mě vytetoval pěknou jizvu v obočí.

  Spadl jsem zpátky na záda a myslel jsem že exploduju napětím. Adrenalin mě rozpaloval a srdce jsem cítil až v hlavě, nebo to spíš byla jen krev, co mi stříkala od spánku a moc krásně nahazovala zeď.

  "Ani se nehni kurva", zakřičel ten parchant v kukle a hned na to dovnitř naběhlo dalších pár maníků voháklejch v úplně stejnejch kostýmech.

  "To je tady nějakej zasranej maškarák ?", vyprskl jsem smíchy když si doprostřed místnosti nakráčel kápo s prasečí maskou na hlavě. Věděl jsem že je po mě. Nesral jsem se už s tím co bych měl nebo neměl říkat. Hned jsem ale přišel na to, že jsem to fakt říkat neměl.

  "Jo tak pán je vtipálek jo", ozval se ten přiškrcenej hlas. Ležel jsem na zádech a s hlavou do poloviny pokrčenou jsem ho pozoroval dokráčet k bráchovi. Nehejbal se. Při pádu se udeřil do hlavy a byl v bezvědomí. Aspoň tolik pro jeho dobrotu. Zemřel bezbolestně. Za to já dopad hůř.

Moh bych přísahat, že mi při tom pohledu zorničky zmizely v miniaturní tečce. Pamatuju si ten okamžik jako hodinovou vteřinu.

  Ten prasečí rypák. Díval se na mě. Díval se mi přímo do očí. Rozhoupaná paže a bouchačka v dlani.

  Ozval se výstřel. Vykřik jsem jak malá holka. David byl pryč. Prostě jen tak.

Krev z díry v jeho hlavě mu procestovala vlasy jako rudej pavouk. Díky bohu ležel obličejem k zemi, takže mě ozvěna jeho mrtvolnýho obličeje neproháněla ve snech. Přesto stály za to.

  "Tak co blbečku. Pořád máš chuť žertovat ?", pronesl a pomalinku si to ke mě došel.

Nespouštěl jsem z něho oči. Už si nejsem jistej jestli to trvalo dýl, co jsme se tam na sebe čuměli jak blbci, ale každopádně to terno přehlušil hlas sousedky. Chudák stará Darlingtonová měla

zůstat doma a nechat věci plynout. Ikdyž možná, že za to její život stál. Díky tomu momentu vím kterým směrem teď odbočit.

  Všichni ti maškaráci se sehraně otočili. Nebyli to žádní drsňáci, s nečekanejma věcma si dokázali pěkně nasrat do kalhot. A se svědkem v šedesátým patře nepočítali.

  Jedna vteřina a jeden výstřel mi stačila abych se zvedl na nohy. Nevím co mě to tehdy popadlo. Měl jsem sekat dobrotu, ale tušil jsem, že už je to stejně jedno.

  Když se to prase otočilo napálil jsem mu ji takovou, že ta jeho keramická maska praskla a rozpadla se na několik kousků. Nemoh jsem uvěřit vlastním očím. Vlastně on taky ne.

Hlaveň jeho pistole se mi zaryla do zakrvácenýho čela. Snad si i pamatuju skřípot spouště, která mě měla za svou troufalost poučit. Instinktivně jsem zavřel oči a uviděl Davidovu tvář. Jako záblesk. Myslel jsem že to je konec. Že mě kulka tý pistole poslala někam jinam a že jsem zase s bráchem. Mýlil jsem se. Jediný co vytrysklo byly slzy z mejch očí a ta krev nad spánkem.

  "Ryan ? Ryan Gray ?", pronesl James Orson. Moc dobře jsme se znali, ale tu noc mě nepoznal. Šel po Davidovi. Nikdy jsem se nedozvěděl proč.

  "Jamesi. Tak jsi mě konečně našel, co", pronesl jsem. Nemoh jsem uvažovat. V mysli jsem měl pořád jen to "že je to dolů zasranejch šedesát pater"

  "Člověk by nevěřil, že na tebe narazí zrovna tady v Relics. Vlastně mě to kvůli tobě i docela mrzí. Cos mi posledně utek vykašlal jsem se na to. Kdybys nebejval nejezdil za bráchou, dal bych ti pokoj", konstatoval suše James a kroutil tím svým zjizveným, hranatým ksichtem jako by si dal pár metamfetaminovejch zlepšováků.

  "Drž hubu a radši dělej co umíš nejlíp", oplatil jsem jeho grimasu. "Střel mě neozbrojenýho s pěti dalšíma přizdisráčama kolem jakos to udělal mýmu bráchovi v bezvědomí"

A udělal jsem to zase. Musím se tomu dneska smát. Na jednu stranu jsem málem chcípl na roztrhaný střeva, rozdrcenejch třiatřicet procent kostí - doktoři prej nezažili podobnej případ, a tak počítali důsledně - A o ksichtu ani nemluvím. Díky bohu mi tam nenašili kůži z prdele. Vlastně jsem u sebe nic takovýho ani neměl když ke mě dorazili. Ale nelituju toho a nelitoval jsem toho ani tehdy.

  James zvednul ruku a gestem ostatní odehnal z bytu. Záclony zatím dohořely a zpopelněnej koberec se dávno usazoval v našich plicích.

  "Víš Rayi, máš pravdu. Za něco takovýho cos předvedl v Rising city si nezasloužíš obyčejnou kulku do palice.", přednášel James a sundal si kšandy. Zahodil pouzdro a překročil bráchovo tělo.

  Sakra připadal jsem si jak Hitman. Všechno co jsem říkal tu následující bolest sice jen umocňovalo, ale možná, že ten pocit hrdosti mě tehdy na tom ledovým dešti se střevama rozhozenejma jak muškařský náčiní po silnici, udržoval na živu.

  James byl jeden z ona šesti mých posledních přátel když jsme byli ještě puberťáci. On a ostatních pět ale vždycky vyrůstali trošku jiným směrem než já. Viděli jsme to všichni ale vyšlo to najevo mnoho let později. Hodně se toho od těch dětskejch let změnilo. Čórovali jsme v obchoďácích. Sem tam za pár kaček předali zboží z venku někomu dalšímu zvenku. Nikdy jsme si nechtěli špinit ruce tím komu co dealujem. Aspoň to jsme říkali, ale všichni jsme cítili, že jsou to jen prázdný slova. Byla jen otázka času, kdy se parta posune v bussinesu výš a kdo to jak vezme. James byl kápo. Já člen. On a zbylejch pět měl trošku jinej názor než já.

  "Pěkná košile. Koukám že ti kšefty vynášej co. Co žes to měl na sobě naposled než to shořelo na prach ? Jo vlastně. Byl to oblek na míru. A nebyl levnej co.", vysmíval jsem se mu a cítil jak blednu. Dělalo se mě tehdy pěkně mdlo. Krev mi z hlavy pořád tekla jak z kohoutku a David na tý zemi ... Venku se blýskalo a ten otevřenej balkón mě stejně pořád děsil. Nikdy jsem neměl z výšek strach, to ne. Ale něco mě říkalo "je to zasranejch šedesát pater".

  James se taky zasmál, ale bylo vidět jak pění. Naposledy co jsme se v Rising setkali, šel po mě dost zvostra, zahnal mě tehdy do kouta. Nečekal jsem to. Naběh mi do baráku a začal střílet jako šílenec. Ale vlastně se mu ani nedivím. To s čím ale nepočítal byla láhev vodky co jsem měl pod postelí a nesčetně posranejch trenek kolem dokola. Narval jsem je dovnitř, zapálil a vyhodil dveřma

když se odhodlával vběhnout. Shořel mi celej barák ale ten pohled když jsem se zvedal ze země jak tam pobíhal, politej chlastem a jazyky toho nekompromisního ohně ho olyzovaly od kotníků k obličeji, ten mě za to stál. Ostatně to je taky ten důvod proč jsem z Rising musel vypadnout. Už mě tam nic nedrželo a Jamesova mafijka šla po mě.

  Nasraně ke mě došel a střihnul mi ránu jako z děla. Neměl jsem sílu skoro ani stát na nohou, a tak jsem se okamžitě zhroutil k zemi a ucítil závan studenýho větru na krku.

Záclony balkónu plápolaly jak šílený a to blejskání bylo strašný.

  Párkrát mě vší silou kopnul do podbřišku. Myslel jsem že se poseru. Bolelo to jako svině. Pak mě ochromenýho chytil pod krkem a za pásek u kalhot. Náhle jsem pochopil ten pocit de ja´ vu.

  Srážel jsem kapky deště a cestou počítal každý patro. Skoro v každým filmu vám řeknou "nic si z toho nepamatuju. Bylo to úplně zčistajasna". Tak na to zapomeňte, protože pokud vás někdo pošle na vejlet vzduchem ze šedesátýho patra ať si vesele kličkujete mezi kapkama deště a řvete jak fakan se zarachem na kompl, pamatujete si každej detail.

  Myslel jsem že mám v plicích kus ledu a čím dál rychlejc jsem letěl tím štiplavější ten déšť, co jsem rozrážel byl. Hlava mi třeštila a při sedmý otočce jsem si začal připadat jako propíchlej balónek. Zvratky ze mě lítaly na všechny strany a pak když už nebylo co blít, někdy v dvacátým patře, nemoh jsem se už nadechnout. Modlil jsem se ať už jsem dole a rozmlátím si rypák tak, že už se nezvednu. Nechtěl jsem skončit jako kripl. Ale to jsem asi zakřik.

  S vodporným křupnutím jsem se octl s půlkou ksichtu v asfaltu a tou druhou nad ním. Fakt jsem si připadal jako zaraženej do země. A něco vám řeknu, nestyděl jsem se za tu krev, moč ani nechutně divnej smrad, řinoucí se z mýho otevřenýho břicha. V tu chvíli mě to bylo úplně jedno. Asi tak za pět minut jsem zavřel oči a otevřel je v nemocnici.

Ale co mě fakt nasralo. -

  Nemoh jsem bráchu ani pořádně obrečet, páč bych si vytrhal všechny stehy, a že jsem jich měl jenom na palici nespočetně.

  A čí že to vlastně byla vina ?

Moje. James byl vždycky zasranej lhář. Nenechal by mě na pokoji. A už vůbec ne potom co jsem napráskal všechny ty prohřešky kterejma jsme od dětství prošli poldům.

  Dostal deset let a vostatní stejně tak. Jen já 2 roky. A za ty zasraný 2 roky v lapáku už mi to poseroutství, kvůli kterýmu jsem měl vždycky senza vkus na přátele, vymlátili z hlavy.

  Když se James dostal z lochu, byl náš barák jasnej cíl. Naši byli voba v práci a tvrdě makali aby mamánkovskýho synáčka uživili i v jeho třiceti letech. A zrovna tehdy, vyskakujíc zavřeným oknem z hořícího baráku, slíbil si James že mi tohle jen tak odpustit nedokáže.

  Když jsem vypadl z Rising. Týden byl klid. Dokud mě v Chicagu nepráskl novomanželskej pár sousedů. Asi si nechtěli srát líbánky s blbečkem s mafií na krku. To chápu … Vypadl jsem odtamtud jen tak tak. A tentokrát jsem to byl já kdo vyskakoval zavřeným oknem ven. Ztratil jsem je ve svým fordu na dálnici. Trvalo jim to než jim došlo, že jsem tím oknem fakt vyskočil. Víte, ono to zas tak lehký není, a proto se tomu těžko věří když vejdete k někomu do baráku a vydíte díru ve skle jako kráva. Každopádně, musel jsem utýct někam do velkýho města. Někam kde splynu s davem. A jak mě to slovo tak napadlo, věděl jsem, že je nejvyšší čas navštívit bráchu. Asi to nebyl dobrej nápad. James a ostatní tam měli namířeno taky. Šli z něj vymlátit jestli mě neschovává. Kdo ví jestli by ho nechali Dava nechali žít, kdybych se mu neupnul na krk. Tak jako tak, nikdy jsem se neměl své pubertě tolik oddávat.

  Říkal jsem si „jéžiš. Budoucnost je mě u prdele“, teď to ale vidím jinak. Představa mé budoucnosti je značně krvavá. A u prdele mi není. Ta noc mě změnila a díky Darlingtonový teď konečně vím, kterou cestou se vydat. – Klub Ring na pětačtyřicátý Franklin street. James ještě ani netuší, že na něj myslím od chvíle co jsem se v tý zasraný nemocnici probral a ze sádry mi nečouhalo nic krom otvoru na ptáka a na sraní.

  „Peklo kamaráde ještě přijde“.