KKKrispyna

Víte co je absolutní ironie?

Ztrácet a skoro zablokovat někoho bez koho nemůžete být... A ani už to nejde... Jen tak existovat a přitom na něj nemyslet... Neříkat si co by asi udělal on... V dobách kdy se vám zdá, že vás všichni opustili se najednou zatřpytí kapička štěstí... Co kapička... Nejde říct kolik štěstí to v tu chvíli bylo... Začíná to nenápadně... Rozumíte si... Smějete se... Div nezavaříte klávesnici... A tenhle stav zůstává... Nemění se... Pořád si máte co říct... Kolem jedný ráno vypnete počítač a těšíte se na další večer, který ač cybernetově strávíte s jednou jedinou osobou... Nakonec to jsou týdny, měsíce... Rok... Pár osobních setkání... Kompletní změna života... Někdo skoro cizí se propracuje k tomu, že je vaším středem vesmíru... Během toho roku projdete pár zkouškama, přidá se cizí závist, problémy, nedorozumění, ale pořád si věříte, že všechno zvládnete... Jenže co když se to nahrne vše dohromady... Jednou to ustojíte, po druhý si to ještě dáte... Ale co pak... Teď už to vím... Na férovku totiž pose*ete všechno... Problémy se spletou s nedorozuměním, už nevnímáte fakta nýbrž dohady, který z celýho toho zmatenýho bordelu vyplývaj... Unavuje vás všechno a nejradši byste zapomněli na vše a hlavně na všechny... Jediný co si přejete je to být sám...  Jenže nejste... Něco končíte... Ale nemyslíte přitom na sebe... Ale na to jak to toho druhýho bolí... Chtěli byste udělat cokoliv aby to bolelo vás a ne jeho, tak proč to nejde... Proč to najednou neumíte když vždycky to tak bylo... Vy ste byli tím kdo trpěl a najednou trpí někdo pro vás... Snažíte se něco řešit... Ale je to jak kdyby se vám zasekla klávesnice, kurzor zůstal blikat na místě... Necháte druhýho psát, protože ten má asi co... Nesouhlasíte, neni to pravda, ale přidává se k tomu důraz, opět hádka... Nakonec se to rozjede... Na něco narazíte... Ale už to nevysvětlíte... Nechcete... A rázem jste ten špatnej... Možná to je tak lepší... Prostě je konec... Ale kdy začít znovu aby se nestalo to co vše pokazilo... Nevím... A budu muset vydržet, i to že to bolí... Hodně bolí... Nemysli si sakra, že ne... Možná sem blbá, vim že to kazim já... Ty malý chyby co děláš ty, já zveličuju, přehnaně reaguju a ty mi to akorát vracíš... Já vim... Tvoje obrana na tu mojí... Moje chyba, že už mě nebaví pořád něco vysvětlovat, vyvracet... Moje chyba, že se chytám něčeho, a pak je mi jedno tvoje vysvětlení protože mě nebaví když něco čtu, a pak se to vysvětlováním uplně otočí, že já sem zase za tu co to nepochopila... Nepíšem stejným jazykem, co se sakra tak změnilo, že už si v ničem nerozumíme... Proč už nás neuklidní ani věta: ,,Jaký je u vás počasí,,... Ten dnešek nebyl účel z tebe udělat blbce... Za tim co sem psala si stojim... Nenapsala sem nic co by se tě mělo tak strašně dotknout, že bys na mě musel tak útočit... I když to asi vidíme každej jinak... Jsem nepříjemná, jsem hnusná, vidim přetvářku ve vtipkování když se mi tam vůbec nehodí vim moje chyba, že se nesnažim... Končím... Nechám tě to přečíst když budeš chtít smažu to... Asi už nemam sílu víc vyplodit... Tohle už nejsou rezervy... Tímto vysedávání u netu končí.............