Láska zakoušela muka. V těch chvílích jsem ji měla být co nejblíže a pofoukat ji rány, ty hlubší zašít, ale já jsem se uzavřela do sebe a nepouštěla ji k sobě, den ode dne, cihla za cihlou rostla zeď, tužší a neprůstřelnější jak Berlínská a krutější, necitelnější než Varšavská. Byl to error. Můj mozek vyhasl a odmítal pomoc, i když ona sama zraněná mi ji podávala po pytlech, ale já ignorovala vše i ji, tím jsem ji zranila smrtelně. Víte ona i ta děvka či kurva má v sobě více citu a pochopení než já, protože ani děvka a ani kurva nejsou tím, kým je vidíme. A když takto mluvím o lásce, vím, že chyba je ve mně, protože láska je sladkým nesmyslem (či smyslem?) lidí. Já vím, že ji miluju, je to jako příběh, který se odvíjí postupnými zvraty, v jednu chvíli lidé jásají, aby hned na to mohli strádat. Láska umí mnoho věcí, umí uzdravit i zabít, přinést euforii i zoufalství, je svým protikladem i synonimem, je všude, kam se podívám, plodí další emoce jako soucit či nenávist, přátelství, nepřátelství, Ona je podpěrným sloupem tam, kde vládne naděje. Když to všechno píšu, tak pláču, ale sami víte, že pro lásku neplakat je hřích.

Co Ti chci vlastně tím vším říct? Jedno jediné....možná klišé, možná klíč, ale ....

Jak je to všechno hloupé ...(kudarane)