Tak jsem tu Fanny... naposled.

Chodili jsme spolu do školy, ale nejenom to, vždyť víš. Kurva, kurva a k..., ne to je diskriminace ženskýho rodu, zkráceně, znamenal jsi pro mě hodně. Znamenal? Odepsala jsem minulost, ale ne vzpomínky na Tebe, taky... jak bych mohla zapomenout na svého prvního hybatele.
Milovala jsem Tě a myslím, že nějakej odvar ze zamilovanost ve mně pořád sídlí, něco jako kousek šrapnelu v nejcitlivějším vnitřním orgánu. Časem ta bolest slábne, ale stále dává na sebe upozornit ve chvílích, kdy na Tebe myslím a říkám si proč vlastně jsi klesl tak hluboko.
Oba dva jsme měli sen, sice naivní, ale měli, žili jsme pro budoucnost. Naše cesty se rozdělily a on se pořád utvářel a zhmotňoval. A pak... pak nastal třesk.
Hvězdnej prach, sníh, valkýra a podobný kotrmelce... vzali Tě na svůj trip.
Byl pozdní večer osmý srpen.
A já prolila mnoho hořkých slz do kalichu hořkosti.
.
.
.
Nicky mi to vysvětlil a já pochopila. Nevytáhnu Tě z těch sraček, takže sbohem, poslední sbohem před dveřmi pana Exituse ....

Byl pozdní večer osmý srpen...

někdy kolem jedné hodiny ranní mě zničilo pár slov

Neonový dveře o sobě daly vědět, po dlouhé době mi jejich neon osvítil cestu domů. V takových chvílích není radno o něčem uvažovat, protože umaštěná klika čeká na váš studenej stisk. Nechala jsem je napospas zrůdičkám popíjejícím dom perignon a vyšlapovala si někam, kde mi deja vu říká zde bydlíš.
Se strojem času jsem již v polovině, nebude to dlouho trvat a začnu měnit své soukromé dějiny. Je tolik událostí, co čekají na můj zásah. Jenom musím přenést myšlenky do realistického ztvárnění a netopit se v jedné utopii.

Buď rozumná, i kdyby jsi měla stroj času, co změníš? Promítne se to jinde.

Moje srdce je popraskané...

Chtěla jsem být perfektní, ale jak jsem toho mohla dosáhnout, když mě nic nepodněcovalo, nikdo ve mě neveřil, byla jsem jen součástí uštvané masy životů, hnající se za něčím nepojmenovatelným. Mé sny zavřeli do klece z předsudků. Cesta zarostla trním, nebyla možnost jak se vrátit zpět.

Je lepší, když jsi sama... Nemáš pravdu, říkáš, že se akorát snažím uplatňovat vliv, není to pravda, protože osamělost plodí jenom ostnaté dráty omotávající mysl. Každé slovo je ostřejší, zanechává zhnisané rány, rozdírá a drtí, není pouhým výmyslem...je důkladně promyšlenou zbrání, která zná citlivá místa a ví, kde je ložisko strachu. A já se bojím, vteřiny, minuty, hodiny, dny.

Na rozcestí
beze snů, osvobozená
slova klaunů
a plastových figurín
slova, vyřčená někým kdo odešel
do přetrvávajícího Království...
obličeje v zrcadlech,
jenom kamenné desky
postrádající obsah písma
Tohle cítím,
když padá vesmír do mých dlaní
Tohle cítím
když se kamarádka s kosou vrací
kam zmizely lži
když pravda odešla do mekky skvrnitosti
a láska?
Staví pro mě poslední most
abych se mohla vrátit
k Tobě
falsum jednotlivých pocitů
kdo jim tedy vdechl život..
a řeka marnosti v které jsem se topila
vyschla na poli Tvé existence...
Neonový dveře
pohasly
zrůdy prolily hořkou slzu
a odešly pod dětské postýlky
spát.
Rozhrkané řádky...
raději přestanu psát