Autor:                                   Božena Němcová

Ilustrace:                            Hana Hrubešová

Nakladatelství:                 Státní nakladatelství dětské knihy – SNDK

Rok vydání:                          1967

Doba a místo děje:            19. století, Vestec (Nymbursko)

Zařazení:                             Epika – próza – povídka

Hlavní myšlenka:                 Realistický popis společnosti rozdělené podle majetku. Upozornění na pokrytectví, kritika pověrčivosti. Až strach ze strašidla (ze smrti) dohnal lidi k pokání a víře. Společnost odmítala Báru, přestože neznala její charakter, a kritizovala Elšku, že kamarádí s pastýřovou dcerou. Každý člověk, který je takový, jaký je, může být milován.

Hlavní postavy: Bára - dcera Jakuba, silnější a šikovnější než chlapci, svobodná, upravená, prostě oblečená, přirozená, upřímná, svá, čestná, nepověrčivá, bez předsudků, nebojácná, odvážná, jiná než ostatní, citlivá, chudá, pracovitá

                           Elška - nejlepší kamarádka Báry, všichni si jí váží, jemná, bojácná, věrná, čestná, nepovyšuje se

                           Pepinka - sestra faráře, vychovatelka Elšky, hodná, milá, opatrná, svéhlavá

                           Jakub - pastýř, otec Báry, málomluvný, hrdý, chudý

Obsah:            Jakubovi a Báře se narodila dcera Bára. Její matka brzy zemřela, lidé o ní říkali, že byla očarována Polednicí. Jakub ji vychovával jako chlapce. Lidé jí opovrhovali a říkali jí "divá Bára". Pouze pes Lišaj, Jozífek a Elška byli její přátelé. Jozífka poslali rodiče studovat na pátera a Elška odjela do Prahy za tetou naučit se dobrým mravům. V Praze se Elška zamilovala do doktora Hynka. Po třech letech se vrátila zpět do Vestce. Pepinka ji chtěla provdat za správce, kterého Elška neměla ráda. Bára se převlékla za strašidlo a chtěla vyplašit správce, aby už nechodil za Elškou. Lidé ale zjistili, že strašidlo byla Bára. Potrestali ji tím, že musela strávit noc v kostnici na hřbitově. V noci za ní přišli Jakub s Lišajem a myslivec, kterého tajně miluje. Myslivec jí také vyznává lásku a domluví si svatbu. Elščina teta z Prahy píše Pepince, že věnuje Elšce celý svůj majetek, když se provdá za Hynka. Elška i Bára se provdají. Myslivec našel věneček, který visel na vrbě, když ho Bára chtěla hodit do řeky, aby jí ukázal, kam se vdá. Bára se pak dozvídá, že ji Jozífek miluje, kvůli ní nechtěl být páterem.

Ukázka:            Jednomu svědčí karafiát, druhému růže, třetímu fiala, každé kvítko najde svého obdivovatele, každé má svoji krásu. Nesnižuj sebe, nepovyšuj mne, jsme si rovny. (Elška Báře)

Bára dosáhla patnácte let a žádné děvče v celé dědině nemohlo se jí rovnat v síle a velikosti. Tělo její bylo hrubých kostí, silných svalů, přitom ale pravidelných forem. Mrštná byla jak pstruh. Pleti byla tmavohnědé, dílem od přirozenosti, dílem od slunce i větru, neboť si nikdy, ani v parném létu nezastřela tvář, jako to vesnická děvčata dělávala. - Hlava zdála se veliká, ale to dělalo množství vlasů, černých jak havran, dlouhých, ale hrubých jako žíně. Čelo měla nízké, krátký tupý nos, ústa trochu velká a vyšpulené pysky, ale zdravé, červené jako krev. Zuby široké, silné, ale čisté. - Nejpěknější bylo u ní oko; a právě proto musela od lidí posměch snášet. Spílali jí, že má "oči buličí". - Veliké měla oko, neobyčejně veliké a modré jak chrpa, obrostlé dlouhou černou řasou. Nad okem klenulo se husté černé obočí. - Když se Bára škaredila, podobala se její tvář obloze, černými mraky zatažené, z nichž se jen kousek oblohy modralo. - Ona se ale málokdy škaredila, leda když jí chasa nadávala, že má buličí oči, to jí oči hněvem sršely a mnohdy se až do pláče pustila.

Vlastní názor:       Němcová předběhla v Báře dobu. Ukázala v ní dívku, která se nebojí projevit sama sebe, šokuje svou přirozeností, odvahou, svými názory, vysmívá se naivní pověrčivosti vesničanů.