Jsem si pěkně četl a nezlobil. Bohužel jsem se i učil, což mi nepřineslo nic, spíš jsem ztratil několik krásných hodin tohle nudnou činností. To jsem si ležel v posteli s knížkou o paměti a jak se tak říká dal jsem si šlofíka. Usnul jsem hned a zdálo s emi něco uplně něco nepředstavitelného, prostě jsem se ocitl někde v budoucnosti, všechno svítilo, lidi chodili do a z práce a já jen tak v košili se šoupal ad ničeho k ničemu, koukal na ty lítající šaliny, ze kterých se mi obracel kufr a vraceli se mi zákazníci z globusu a celý to bylo legrační. No a pak se mi tam promítl jeden starý pán, to mi řekl na štědrý den, když jsem byl v globusu: "Až půjdeš po schodech nahoru, zdrav uctivě každého, kdo jde, dolů. Nikdy nevíš, kdy tudy půjdeš ty." Té věty se držím a ten pán, který mi to říkal, byl sice starší, ale to vůbec neměnilo nic na tom, že to byl správnej chlap.Když jsme se loučili, tak jsem mu stiskl ruku a on moji a s přáním klidný svátky jsme se rozloučili. Nikdy potom jsem ho neviděl.