Nikdy jsem si nedovedl představit, že by mě zavřeli do páchnoucí cely a řekli mi, že mě zítra zastřelí. A když jsem tak uvažoval jaký to je, tak jsem se zmohl maximálně pomyslet na jejich lidi, jak se cítí, co necítí, co si myslí a co dělají. Ale co ten chudák, kterýmu to naprosto spočítali? Třeba má plnou vinu a zaslouží si to, ale nedávno jsem se tak nudil v sobotu večer doma! a projížděl jsem net..a narazil jsem na stránku věnovanou world press fotu, ale tyhle fota se nezůčastnily, protože jsou starý 25 let, ale i přesto to bylo něco! Nějakej voják vyfotil popravu několika lidí, řekl bych podle pouště, že šlo bud o Irák, Libyi a nebo něco podobného.. Ty fotky byly dvě, ale zapůsobily na mě víc než cokoliv jiného. Na pravé straně je seřazená skupina odsouzených v jejich posledním okamžiku života(vždyt je to hrozný..) a po levé straně je circa 5 vojáků, co na ně míří. Dva z těch tří vystřelili před sebe a vidíme, že někteří už padají k zemi, někteří padají již mrtví, jiní umírají, nemají již naději, že pro ně osud bude ohleduplnější. Během dalšího okamžiku vypálí i zbytek popravší čety na ty, co čekají. Nedovedu si představit, jak bych se cítil, zavázané oči, daleko od těch, kterým bych chtěl, než odejdu říci: "Miluji Tě" a sám před samotnou smrtí. Smekám před těmi muži, kteří tam stojí, mají vypnutou hrud a nedávají najevo strach, nedávají najevo nic, jen obrovskou sílu osobnosti. Je to scéna která charakterizuje lidskou moc. Svázaní a určitě mučení odsouzení se nebraní a byli donuceni smeknout před sílou střelené zbraně. Proč se navzájem vraždíme, proč se nenávidíme, proč horoucně ubližujeme. Já vím, jsem naivní, dělám tolik hloupostí ale lituji toho vždycky, říkám si, co jsem mohl zlepšit, ale většinou tím ničemu a NIKOMU nepomůžu.