Akce proti atentátníkům započala příjzdem 800 mužů z řad pražského gestapa před pravoslavný kostel v Resslově ulici dne 18. červen 1942 ve 4:15 ráno. Celé okolí je neprodyšně uzavřeno. Ukrytým parašutistům je okamžitě jasné, kolik uhodilo. Vědí, že začíná jejich poslední boj.

Na kůr odchází velitel parašutistů Adolf Opálka spolu s Janem Kubišem a Josefem Bublíkem. Netrvá dlouho a ke slovu přichází jejich zbraně. Boj trvá přes dvě hodiny. Odpor těchto tří můžů je zlomen po té, co jim dochází střelivo a Němci se je snaží dostat pomocí ručních granátů. Opálka a Bublík, ač zraněni střepinami, ještě z posledních sil stači přiložit ke svým hlavám pistole a ukočit tak své životy i když Bublík umírá až při převozu do nemocnice. Kubiš, kterého nejvíce zranily střepiny granátů, rovněž umírá v sanitce v bezvědomí, do něhož upadl po výbuchu granátu, proto si již nestačil přiložit svoji zbraň ke spánku jako jeho kolegové. Později jsou těla obou posledně jmenovaných přivezena zpět ke kostelu k identifikaci.

Ostatní čtyři parašutisté s napětím sledovali boj svých kamarádů v kryptě kostela. Byli to Jozef Gabčík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Valčík. Také oni bojují do posledního náboje. Také oni raději volí smrt vlastní rukou, o čemž svědčí prostřelené pravé spánky těchto mužů.

Jestli můžeme ještě někdy ocenit obrovskou sílu lidství těchto mužu, tak to udělejme, co nejdříve. Jejich čin vzbudil hrůzu u Hitlera a údiv u Spojenců.
V závěrečné zprávě gestapa se hovoří o tom, že ani jeden z 6ti mužů nebyl zraněn kulkou SS a smrtelná zranění způsobily jejich kulomety vlastní rukou. Myslím, že tito muži ukázali tolik odvahy, jako někteří z nás ani nepomyslí. Šance, že přežijí atentát, popřípadě hrůzy, které následovaly poté, byly tak malé, že vlastně nebyly a přesto souhlasili a nasadili své životy pro všeobecnou ideu míru. Všech 6 mužů se bránilo v kostele celé dvě hodiny proti 4-7 stovkám členů úderné jednotky SS. Odolávali kulkám, plynu, vodě českých hasičů a nemilosrdnosti usudu. Pro mnohé zůstanou naši parašutisté jen řádky v učebnicích dějepisu, popřípadě jen jména, potřebná se naučit, ale doufám, že tito hrdinové nikdy nezemřou v srdcích těch, kteří vědí, co dokázali. 

Když byly jendotky SS v krizi, i když si to jejich dokumenty nepřipustily, tak se optali parašutistů, že budou volní pokud se "vzdají" a oni odpověděli svorně a statečně: "Nikdy!" V té době věděli již moc dobře, že je to dnes jejich poslední boj a snaha prokopat se do pražského potrubí byla marná, tak bojovali jako tygři až do poslední kulky. NIkdo z nás neví, jaká muka prožívali, zda mysleli na své dívky, na budoucnost a již nikdy se asi nedozvíme na co mysleli a co zažili, nezapomenme prosím. Doufám, že dějiny k těmto mužum budou štědré, protože si to zaslouží za své činy...