Srdce krvácí
duše brečí.
Kdo mi jen pomůže,
to nikdo neví.
Když mysl myslí srdce puká
jenom já vím kde je již ona.
Věřila jsem jejímu slovu,
ona však lhala mi na každém kroku.
Nemám nikoho
jen blízkou smrt.
Kdy pro ni dosáhnu?
Jen jednou v životě,
pak už nic nemůžu.
Naposled spatřím ten svit,
pak už budu mít klid.

Obloha potemní
mraky si šeptají
už se nerozední
blesky se blyskají.

Vítr nevane
hrdlička nezpívá
oheň neplane
ospalec nezívá.

Voda neplyne
slunce nesvítí
tón se neline
čas se neřítí.

Hvězdy tmavnou
tužka nekraslí
ptáci táhnou
všichni jsou proklatí.

Muzika nehraje
hadi se svlékají
vlajka nevlaje
nemocní hékají.

Stavby se boří
věže se kácí
plaší se oři
život se ztrácí.

Mrtvola nehnije
potok neteče
vlkodlak nevyje
ZACHRAŇ SE ČLOVĚČE!

Tuto báseň jsem dostala od kamarádky, která už bohužel  není mezi námi a já bych jí chtěla touto cestou poděkovat a říct, že nám všem moc chybí ... Máme tě rádi a nikdy na tebe nezapomenem !!!

Měla jsem se krásně
dokud můj život nepřikryl mrak ...
Temný a bezcitný mrak - moje matka ...
Ona mi ničí můj bezstarostný život,
ona mne ničí svými příkazy a zákazy.
Proč? Proč, ptám se, ale nedostává se mi odpovědi.
Jsou jen otázky, ale odpovědi k nim neexistují.
Proč? Proč s ní musím žít pod jednou střechou?
Nenávidím ji tak proč?, ptám se dál.
Jak ráda bych utekla pryč ... Daleko ... Daleko od ní ...
Ale neudělám to. Neudělám to, protože bych utelka i od svých přátel.
Od přátel co mě drží nad vodou ...
Drží mne, abych nespadla a neutopila se ...
A za to jim děkuji. Děkuji a prosím je, aby mně drželi dál.
Drželi než se sama dokážu zvednout a odejít od vody kam mi hrozí pád.
Prosím přátele a prosím život.
Prosím ho ať je můj život lepší.
Prosím ho ať mi matka nebrání ve výhledu na slunce.
Prosím ho ať matka odpluje jako mrak po nebi pryč
a nechá mne žít dál můj bezsterostný život.

PROSILA JSEM, PROSÍM A PROSIT BUDU ...

Neposkvrněná
a přesto toužím po hříchu,
Nedotčená
a dechem lapám po tichu.

Záblesk z duše Tvojí,
co uniká světu.
Pravda se bojí,
chápat lživou větu.

Průzračné tajemné mlčení,
které spojuje dva světy.
Zamrzlá srdce to ocení,
roztříští uvadlé květy.

Proniknout nazí špínou všech dní,
co nás polívají odcizením.
Zůstaneš sám a poslední,
já sebe sama nedocením ...

Ruku jsi mi pevně svíral
říkal jsi že jsem jediná
co má k tvému srdci klíč.

Já teď ale jen vzpomínám,
na chvíle kdy jsi řekl:
MILUJI TĚ!

V mém snu se zjevíš pokaždé,
ale v náručí máš jinou - lásku tvou.
PROKLATĚ!

Sedím v koutě
a nic říkat si netroufám,
jen v hlouby duše opakuji:
MILUJI TĚ!

Anděli, odpusť mi mé horké slzy,
vždyť je tu zima a ráno brzy!
Na věži dál budou zvony znít,
až děti v postelích sny budou snít ...

Až usnu naposled v mrazivém sněhu,
přijmu Tvou lásku a přijmu Tvou něhu ...
plná té vášně vybuchne sopka,
společným domovem bude nám hrobka.

Na štít pak napiš krvavou tuží,
na místo duhy proč černá mi sluší ...
přoč se vše kolem dál rychleji točí ...
namísto smíchu mi déšť padá z očí ...

Až zavřu oči, budeš mě líbat,
Anděli smrti, už nebudu dýchat ...

Ač trápení sužuje mne
v noci i ve dne,
ač kroužíš nade mnou
černočernou tmnou,
statečně čelím ti ...

Čelím Tvým ohněm naplněným očím,
Tvým černým křídlům, co se kolem mne točí,
Tvým sevřeným rukám v pěst,
vyprávějíc s černou růží zvěst.
Moji duši těžší leda o bolest ...

I sesíláš ty na duši mou
kletbu noci, s níž smrtelníci mřou
a s nimi i jejich naděje?
Cožpak budeš již na věčnost sladkých snů mých zlodějem?

Byť okusím tu trpkou chuť osudu,
pokusím se být někým jiným,
i když vím, že jím nebudu ...

V očích tvých už život zhasl,
na rtech tvých ti úsměv klesl,
dech tvůj už se zastavil.
Zůstaň tady! Jen pár chvil!

Barva tvé kůže už je bílá.
Tvé rudé rty už zmodraly.
Proč jen sis víc nevěřila!
zlé duše tě teď dostaly.

Rudé skvrny na sněhu
dlouhou cestu tvoří,
po té cestě můžeš dojít
až k samotnému moři.
To moře rodou barvu má,
kdo koupe se v něm neumírá ...