Procházela dívka bledá,
držíc růží kytici.
Procházela u kostela,
v bouři výřící.

Bouře řvala do všech stran,
bičovala dívčí tělo.
Přetvářela každou stráň,
její srdce oněmnělo.

Necítíla lítost ani žal,
svírajíc růže v náruči.
Co krásné bylo osud vzal,
cestu jí tak označil.

Ruiny mýjí,
v duši prázdno.
Růže svíjí,
rozhlíží se kradmo.

V ruinách stín,
muže stojícího.
Je jako dým,
příbytku bortícího.

Dívčíno srdce poskočí,
"Můj milý, jsi to ty!"
Ze své cesty odbočí,
do noční nicoty.

Až se otočíš a uvidíš mě ležet na zemi,
Ne, neodpočívám ... Už jsem umřela.
Jdi dál a nech mě tam ležet,
zasloužím si to a ty to víš.

Víš i to že bych žádnou cestu nevzdala.
Že sem se poctivě s cestou životem porvala ...
Ale už mi došli síly, už nemám na to jít dál.
Cíl mí cesty mizí hodně v dáli.

Už tam nedojdu ... ani tam snad nechci dojít.
Ztratila jsem všechno ... přátele, rodinu i sebe.
Nikdy sem nechtěla moc, jenom malinko pochopení.
Nikdo mě nikdy nepochopil, pro mě už tu místa není.

Zbortil se mi svět a cesta se zasypala kameny.
Fakt už nejdu dál, stejně není nikdo,
kdo by mě vrátil, kdo by za mě život položil,
Ale já, já bych položila život za všechny.

A tak když umřu, tak jenom pro vás ...
Vždycky sem byla nikdo, nebyla jsem nic.
Neměla jsem nikoho, kdo by mě obejmul
a podal pomocnou ruku ...

A tak nejsem hodna žádného smutku,
teď není chvíle dopouštět se dobrých skutků.
Proto jděte dál svojí cestou, životem ...
Zapomeňte na mě ... už napořád

Sklenici punče jsem si včera
dal s jedním z husarů
a hleděl na cestu, jak šerá
se mračnému oparu.

"Co máš s tou cestou?" znenadání
zeptal se mě můj druh.
"S kamarády ses ještě na ní
neloučil, zaplaťbůh."

Sklonil jsem hlavu. Nevýslovná
trýzeň mi stiskla hlas.
"Ne. Ale už tu není ona,"
vzdychl jsem a zmlkl zas.

Z řas do sklenky mi sklouzla skrytě
slza a klesla k dnu.
"Styď se!" vzkřik husar. "Jsi jak dítě!
Naříkat pro ženu!"

"Husare, křik stesk neutiší,
ty nevíš, co je cit.
I jedna slza plnou číší
dokáže otrávit."

Plakal, byl nemocen
Plakal, byl zdráv
Byl šťastný, plakal
Byl smutný, tak spal
Byl tu a byl tak sám
jít neměl kam, tak sám
vězněn svým smutkem
vězněn zdí samoty
zapoměl na radost
Nevěděl kudy kam,
věděl jak žít.
Ale žít bez štěstí?
Nežít a mít!
Zapomněl na sebe
zapomněl žít
Vzpomněl si na nebe
tam teď chtěl jít
Došel až na cstu
Zvládnu ji? zašeptal
Je to však cesta má?
To už se nezeptal
Šel cestou pořád dál
On přestal se bát
Cesta mu pomohla
zas pevně stát.
Nemá strach
může jít
teď může žít
Šel cestu jiného
I ta mu pomohla
víc, než by pomohla
cesta ho samého
měl tam jít?
Zůstat žít?
Stalo se!
Každý má svoji smrt
Každý však v jiný čas.
Čekej dál! řekla mu
řekla mu, když už spal.

Břitva je bolavá,
kyselina leptavá,
řeka tě studí,
plyn strašně smrdí,
smyčka je nepevná,
puška zakázaná,
co zbývá ti - klít?
budeš muset žít ...

Černý zvon hýbe se vpřed,
slza k srdci padá.
Zastaví, došel dech,
bělostná holubice odlétává.

Vrána místo holubice,
černá místo bílé,
oblaka stahují se dál a více,
do noci vítr kvile.

V dálce zvon teskně zazní,
jako mrtvých tichý smích
jako nadělá pláč němý,
když tvář zkřivil mu hřích.

Vykvete květ znovu nový?
Čí jen zvadlá růže padne ...
Bude to tak? Nikdo neví,
a další slza k zemi kane.

Nesnáším způsob jak mluvíš
a nenávidím, když řídíš můj život
a nenávidím když zíráš!
Nesnáším tvý blbý boty
a to, že mě tak dobře znáš!
Nenávidím tě tak, že je mi až zle
a zouším i básnit.
Nesnáším, že máš vždy pravdu
a nesnáším, když lžeš.
Nesnáším když mě rozesměješ
a ještě víc, když mě rozpláčeš.
Nenávidím tě za to, že nejsi u mě
a žes mi nezavolal,
nejvíc nenávidím, že tě vůbec ani trochu nedokážu nenávidět.
NEDOKÁŽU TO!!!

Na hrobě je temnota,
v hrobě je chlad
a v mém srdci stejnětak
nemám už sílu na nic si hrát
na to jak dýchat
už není ani hlad
chce se mi umřít
a oči své zavřít
nikdo smutnět nebude
a po mně už nic nezbude ...

Sedím u vany
koukám,
jak červený samet mou ruku kryje.
Bolest a vzpomínky mi nesmyje.
Přemýšlím o věcech,
které se mi staly,
myslím na to,
co mi jizvy dali.
U okna stojím
a pravdy se bojím ...
Teď jsem zase volnější,
o něco silnější.
Své jizvy skrývám,
avšak pravdy se bojím, tak to bývá.

Krvavý měsíc se na dlani odráží.
Sluneční svit,
duše mě omráčí.
Svitu měsíc
noc i den.
Nikdo neví kde je sen.
Sen bez ducha v pláči křičí.
Ona jen uvidí, kde ale je?
Slyším jak přichází, slyším jak kleje.
Není tu nikoho, kdo ducha smeje.