Vcera jsem se po dlouhe dobe sam za sebe stydel. Stydel, protoze jsem lhal svym kamaradum, kteri se mi snazi pomoci. Lhal sem jim kvuli ni. Vedel jsem, ze kdybych jim priznal, ze se uvidime, tak by mi to vymlouvali a proto jsem jim zalhal, ze prijde nekdo jiny. Nemel jsem to delat a ted se mi to vraci jako bumerang. Snazil jsem se zachranit zbytky nadeje, ktera uz je tak miziva, ze mi proteka mezi prsty. Zrejme uz se musim smirit s tim, ze pro tebe budu navzdy uz jen kamarad. Tohle vedomi tak strasne boli, ale zrejme je to nezbytne. V Zivote to asi tak funguje a my musime ztracet veci, ktere milujeme, aby jsme si jich priste dokazali plne vazit.
    Delsi dobu ted asi zustanu sam a budu se snazit urovnat si myslenky a zjistit, proc si se mnou osud takto zle zahral. Jen nevim co ted budu delat?! Byl jsem na ni tak zvykli, ze si bez ni ted nedokazu svuj den predstavit a bloumam po byte od jedne veci k druhe a nenapada me co mam delat. Nebavi me cist, nebavi me divat se na TV. Jedine co me utesuje je posezeni s kamarady, ale nesmim uz pit, abych vedel jaka slova poustim z ust, protoze nekdy dokazou hodne ublizit a reknu neco co melo zustat nevyrceno. Takze se musim hlidat!