Na dnešek jsem měl nařízeného budíka na 6 hodinu. Večer jsem si naplánoval, že si ráno udělám snídani, kouknu na bednu a v klidu se najím - což se poslední dobou moc často nedařilo. V 6 hodin zvonil budík, přesně jak jsem si přál, ale nevstávám, ležím v posteli jako bez života a nechce se mi vstávat, což by nebylo nějak výjmečné, ale ani nemám chuť do života. Říkám si proč jsem se zase probudil do té reality? Myslím, že se mi zdál dokonce i nějaký sen, kde jsem vypadal šťastně, ale tady? Tady jsem to zase já se svými problémy, bez lásky, bez cíle a bez chuti vstát a žít!
   Kdy už tohle konečně skončí? Kdy už zase budu mít chuť do života a pro koho žít? Kdy mě bude znovu někdo milovat a já jeho? Kdy se ni konečně splní alespoň jeden sen? Vím, že o tom pořád jen mluvím a stěžuj si. Každý si řekne, pokud něco chceš, tak běž a udělej pro to něco! Ale to jsem dělal posledního půl roku a nikde žádný výsledek. Pořád se probouzím jen proto, že musím. Musím vstát do práce, abych měl peníe na jídlo a nájem. Nájem platím, aych mohl bydlet blízko práce a nemusel každý den dojíždět od rodičů 30 kilometrů. Asi už jsem se dostal do začaroveného kruhu a nevím jak z toho ven. CHtěl bych opět řešit ty příjemné starosti, jako to na co se s tebou budu večer dívat na televizi. Jestli vyhraje fotbal nebo krasobruslení? Myslím, že by to byl zase kompromis a dívali bysme se na nějaký film. Nebo třeba, kam pujdeme na oěd, večeři nebo jaký dárky vybereme kamarádům či příbuzným, když se blíží jejich narozeniny. Zjišťuji, že mi ke štěstí, stačilo celkem málo. Kolikrát mi i příjde, že když jsem neměl nic, tak jsem byl šťastnější.
   Dělám v nepřetržitém provozu, takže věta volný víkend se vyskytuje jen málokdy. Kohozajímá, že mám volné úterý a středu, když chodí všichni pařit o víkendu? Kdo z kamarádů si udělá čas aby v pulce týdne zašel večer na pifko, když musí ráno vstávat? Snad jedině někdo, kdo dělá to co já. To bysme ale museli mít stejné směny. Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně žiju jen mezi jednotlivými směnami. Jinak je ze mě stroj, který se zapne a vypne v určenou dobu. Ale tak to přec být nemělo! Měl jsem své sny, cíle a snad i nějaké idee. Teď už z toho moc nezbylo ....
   Každý den jsem v práci s hromadou lidí, ale jen o málo z nich můžu říci, že je znám a dokážu si s někým z nich pokecat. Většinui z nich už ani neznám jménem, protože se to tu celkem hodně mění. Za ty čtyři roky co tu pracuji, se tu vystřídalo hodně tváří a osobností. Ze začátku, jsem znal každého, byli jsme jako rodina. Ale s prvím z nich kdo odešel, se začal vytrácet i onen rodiný duch. Teď jsme tu všichni cizí a jen ze slušnosti se zdravíme. Už se s lidma v práci ani nechci seznamovat. Asi je to nějaký druh sebeobrany, kdy se sám sebe snažím uchránit před tím, že bych začal mít zase někoho rád a on by opět odešel, jako se to stalo už tolikrát. Prostě už je to jen práce, nic víc, žádné city a emoce na pracoviští!
   Při mé práci mluvím deně s desítkami lidí, už snad ani nespočítám kolik lidí mě za tu dobu co tu pracuji slyšelo. Kolikrát jen jsem se asi představil? Počítám, že to bude něco okolo 40-50 tisíců .... Už si připadám celkem opotřebyný a vyhořelý. Myslím, že se s tím každý, ať už osobně a nebo to u někoho viděl, setkal. Snad jeden příklad za všechny. Když jdete do hypermarketu a vidíte selčny a dámy u kasy, jak jedou pořát to svoje. "Dobrý den ....... markuje a markuje ..... 563,- ...... Děkuji, nashledanou! ........ Dobrý den ....... markuje a markuje ..... 187,- ......." Kolikrát se nedočkáte žádné emoce, úsměvu a třeba se na vás ani nepodívá a já se jim nedivím. Někdy si říkám, že by mi možná bylo lépe u lopaty, když bych nemusel nad ničím přemýšlet. Kolikrát jsem se smál lidem, co jeli na víkend někam na statek a tam pracovali a ještě za to platili, ale teď to vidím jinak. Udělal bych to samé, pokud bych měl s kým .....
   Sakra! Zase tahle odevzdaná nálada a apatie. Můj pohled bloudí všeude kolem a dožaduje se nějaké pomoci, odpovědí nebo utěšení, ale všichni koukají do svých monitorů a snaží se pracovat a něco dokázat. Snad i oni mají takové myšlenky a já se jen ptám, jak dlouho můžeme takto přežívat. Kdy konečně budeme opět žít a nebudeme se jen honit za majetkem? ......