Už 16 dnů mám opět přítelkyni, na které mi záleží a kterou miluji. Zřejmě bych měl být tedy šťastný a prožívat krásné období a to se opravdu po většinu času děje. Tedy poku jsme spolu, což je vzhledem k mojí a její práci celkem složité a tak se skoro každý druhý den probouzím rozladěný a v depresi. Přemýšlím co s tím a nic mě nenapadá, ale jediné co vím je to, že mě to pomalu ničí! :( Už mám pomalu strach usnout, když nevím do jaké nálady se druhý den probudím. Snažím si probuzení a následní proces vstávání co nejvíce zpříjemnit, ale né pokaždé to pomůže. Marně se snažím vspomenout, co mě po ránu dříve vždy nakoplo a dodalo sílu se hned od rána usmívat. Zatím jsem přišel na to, že mi vždy pomohlo sluníčko, které mě po ránu pošimralo na nose a i ti uřvaní ptáci dodali energii, ale teď je podzim. Sluníčko nemá sílu prodrat se přes husté mraky a neprostupnou inverzi a ptáci taky vzali nohy na ramena a letěli na dovolenou do teplých krajin. Druhá věc co mě dřív vlevala život do žil byla moje přítelkyně, kterou jsem vžy po probuzení mohl pohladit, obejmout a políbit. Měl jsem důvod se vracet z práce domů, měl jsem důvod na něco se těšit, ale to vše teď postrádám a bojím se že než to znovu najdu, tak ztratím radost do života a bude ze mě chodící přízrak, který má den jasně nalajnovaný - probudit, jít do práce, oběd, zase práce, jít domů, večeře, spát, probudit, jít do práce ...... a když přijde výkend, tak přemýšlet nad tím že nesnáším pondělí. To nechci, chci si užít každý den. Něco jako ta otřepaná fráze: "Užívej si, každý den, jako by byl ten poslední!" Tak bych to chtěl .....