Určitě jste již taky někdy dostali bláznivý nápad. Jen čás tlidí se ho ale odhodlá uskutečnit a já asi možná patřím mezi tu odvážnější hrstku lidí :) Ve trictvrte na jedenác večer jsem se oblékl a vyrazil na takovou noční pouť. Samozřejmě to nebylo samo od sebe, ale dostal jsem velice zajímavý impuls, který zažehnul nepřekonatelně silné nutkání k realizaci! Hodil jsem na sebe svetr a kabát a vyrazil jsem vstříc nočním ulicím.
   Jít po měste za svitu lamp je pohodička, kdy si jste jisti každým krokem a skoro nic Vás nemůže překvapit, krom kočky přeběhnuvší přes cestu a nebo náhodného opilce šněrujícího chodníkem. Ale já to nechtěl mít tak lehké a pohodlné a tak jsem si vybral cestu po okraji města, kterou jsem ještě nikdy před tím nešel, osvětlenou pouze svitem měsíce a lemovanou zlověstně vyhlížejícími stromy! Nasadil jsem si sluchátka do uší a za zvuku povzbuzující melodie písniček Tomáše Kluse jsem ukrajoval krůček po krůčku z krajíce cesty. No napadlo by Vás, že někdo bude kilometr od nejbližšího stavení venčit psa? Mě tedy ne a tak jsem se poprvé lekl :-O Pes byl bez vodítka a řítil se ke mě tryskem, nezazmatkoval jsem ale a pevně jsem se zapřel, připravený na náraz. Hafan, mě ale asi jenom testoval, protože necelé tři metry přede mnou se prudce stočil doleva a utíkal zpět ke svému pánovi. Ufff mocně jsem si oddechl a snažil se uklidnit silně bušící srdce. No to nám ta cesta pěkně začala, pomyslel jsem si. To mě ale nemohlo odradit!
   Zhruba po jednom a půl kilometru jsem se konečně dostal zpět pod světla lamp a cítil jsem se mnohem lépe a sebejistěji. Silnice se kroutila mezi obydlími jako had na žhavém poušním písku a nutila mě zvažovat, kterou uličkou se vydat. Cesta plynule ubíhala a já se konečně dostal ke známému místu - vyšel jsem na křižovatce u restaurace, kde jsem byl den před tím na čaji. Zaradoval jsem se, že mě mé instinkty nezradily a dovedly mě tam, kam jsem chtěl.
   S radostí jsem si vykračoval dál, směle ke svému cíli. Už jsem věděl u které branky jaký pes zaštěká a tak jsem si myslel, že mě nemůže už nic překvapit. Ale to jsem se velice spletl! Necelých sto metů od okna spící princezny, jsem z neznámého důvodu zatočil do jiné uličky. Říkal jsem si, že tudy jsem určitě nikdy nešel, ale zmátla mě věž nedalekého kostela, která mě k sobě přitahovala, jako světlo z lampy přitahuje hmyz. Celý kostelík jsem obešel a ujistil se, že tady to opravdu není. No co, zítra mám volno, tak můžu hledat dál a třeba si dám ráno s princeznou kafe. Hihi, ta by se určitě moc divila :) Z hluboka jsem se nadechl a nechal pracovat svoje smysly, které mi napověděli kudy mám jít a opravdu zvolili skoro správnou cestu, jen o uličku vedle. Stál jsem tak před vchodem hřbitova, kde stálo i nějaké auto s podivně vyhlížejícím chlapíkem uvnitř. Rozhodl jsem se tu dlouho nezdržovat, kdy jsem měl před očima scény z hororu a duchařských příběhů. Šel jsem dál cestou vedoucí kolem hřbitovní stěny, když tu najednou cesta zkončila kdesi v polích! Ale jako správný záložák jsem se v terénu rychle zorientoval a přískokem jsem se dostal do pole, kde jsem se nechal vést reliéfem hřbitova.
   Konečne jsem stál kousek od jejího okna a mohl jsem té spící krásce poslat alespoň vzdušný polibek co jsem odfoukl z dlaně :o* S pocitem naplnění jsem se otočil a vydal se již známou cestou zpět k domovu. JEště jsem přemýšlel, jaký důkaz toho, že jsem tu byl, mám zanechat. Nic moudrého, originálního ani zajímavého mě nenapadlo :( Snad bude stačit mé vyprávění a nebo slovo? Doufám že ANO :-)
   Zpáteční cesta ubíhala rychleji, než jsem se dostal zase do polí za město, kde jsem v jeden okamžik zůstal stát jako solný sloup. Necelé čtyři metry ode mne stálo pět kusů vysoké. V té tmě jsem nepoznal, co to přesně bylo, ale každopádně jsme na sebe všichni koukali a nevěděli co dělat. Zvířata se nakonec daly na útěk a já jsem mohl pokračovat dál se spoustou adrenalinu kolujícího v žilách. V tu chvíli jsem si vzpomněl na letní tábory, kdy jsme podnikali stezky odvahy. Proč mi lidi se tak rádi bojíme? Asi kvůli tomu, že můžeme ten strach překonat a užít si potom to adrenalinové opojení :)
   Teď už sedím doma s úsměvem na tváři, provětranou hlavou a krásně protaženými svaly a přemýšlím kdy, kam a s kým se příště pujdu toulat po světě zahaleném nocí .....