Dnes jsem padl z nebe zpátky na zem. Bylo to z velké výšky a hubou rovnou do bláta. Škoda že nejsem anděl a nemohl jsem roztáhnout křídla a zmírnit tak svůj pád. Cítím silnou bolest na duši, srdce se mi svírá a nedokáži rozumně uvažvat. Beznaděj mě začíná ovládat a ani nucený úsměv můj jí nezastrašuje a nedokáže odehnat. Mělo mi být opět jasné, že když jde něco nahoru musí to jít jednou i dolů. Jen tak přemýšlím, že je asi lepší nemít delší období pohody, protože o to je potom pád bolestivější, těžší a strmější ....
   Já už jsem spadnul a je jen na mě, jak dlouho zůstanu ležet než budu mít chuť jít dál. Tohle už jsem ale přeci zažil, takže mě to jen tak nedostane. Otočím se na záda, podívám se z jaké výšky jsem spadnul a zadívám se na nebe. Na to krásné modravé nebe a budu v mracích plynoucích po obloze hledat odpovědi a naději, která mi podá pomocnou ruku a pomůže mi opět vstát na nohy a podpoří mě v pokusech opět vylézt na vrchol a nespadnout ... Zatím ale budu ležet na zádech, budu bloudit ve své fantazii a budu snít svůj sen!