Tuhle písničku jsem slyšel poprvé asi před 3 týdny, když jsem jel na školení do Prahy na Rádiu 1 a hend na prví poslech mě velice zaujala. Zřejmě proto, že mám Jarka Nohavicu moc rád a navíc to bylo něco úplně nového, co jsem od něj doposud slyšel. Je to spojení dvou stylů - dobře známého Jarkova folku a rapu kluků z Pio Squad. Oba dva styly se písní nenásilně prolínají, mísí a doplňují. Chvíli mi trvalo, než jsem si našl písničku v mp3 a dal jí do sluchátek svého mobilu a tak jsem se po tu dobu musel spokojit s verzí na youtubu. Kdo jste to ještě neslyšeli a máte rádi Nohavicovi texty a písně, tak jen vřele doporučuji. Pokud hledáte stránku pro stažení MP3ky tak je TADY
Záběry z nahrávání a tvorby písně:
TEXT:
Vy kdož máte uši k slyšení a oči k dívaní,
všichni lidé dobré vůle slyšte moje zpívaní,
chci vam vylíčit příběh smutný jako život sám,
o tiche bolesti kterou na duši mám.
V městě Olomouci v starobylé metropoli Hané
se narodilo dítě samým ďablem znamenané
neboť rudou skvrnu velikosti lipového listu
mělo na tvaři soudce nezrozene v tistu.
Jeho ubohá matka jejiž jméno není známo
jej položila ke zdi kaple na chladiví mramor,
aniž řekla komu o tom aniž zmínila se muži,
ktery její tělo ke své rozkoši jen užil.
Seděl jsem vedle ní ve špinavym bordelu,
jenom tiše plakala a držela mě za ruku.
Na sobě neměla nic a měla dělat robotu,
měla se mile usmívat a prodavat nahotu
Dítě nalezeno bylo mrtvé druheho dne z rana,
kněz řekl že tak zněla vule všemocneho pána
a soudní lekař suchou řečí policejní čestiny napsal,
že smrt nastala podchlazenim v noci zhruba ve tři hodiny.
Ale netoužila po ničem než po chvíli ticha.
Přitiskla se ke mě začala mi šeptat do ucha,
že už nemůže dál, že ztrácí víru ve všecko,
vyprávěla o tom jak jí zaškrtili děcko.
Oné noci já v tam těch místech sem byl,
avšak jiné jsem věci dělal, zpíval a pil.
Dvacet metrů stranou kaple na lavičce z lahví vína
jsem zpíval a tvou bluzu rozepinal.
K tomu povídala pěkny veci o svym manželi,
co po ránu jí probouzí hned pestí do hlavy
a její rodice že po porodu jí hned odhodili.
Dvacet let jí bylo a už jí dochazeli síly!
Svlíkni si košilku lasko moje,
do rána bíleho daleko je,
do rána bíleho ještě kousek. Krásné je,
když lidi milujou se.
Já tam seděl jako cvok a nebyl schopnej slova.
Před jejím pohledem už nedalo se vubec nikam schovat.
Pak si lehla na postel a začla usínat.
Zeptala se jestli se o ní muzu postarat?
Jaký sen se mu zdál, na co myslelo k ranu,
když vychladalo jeho tělo v bílem povianu?
zda vidělo tmu, zda vidělo hvězdy.
tvaří k obloze a hlavičkou ke zdi.
Pak už nevnímala a ja přez ní položil deku,
vyšel jsem do noci ven a dusil v sobě kus vzteku.
Myslel sem na její strach na každou její ranu,
jakej sen se jí zdal a na co myslela k ranu?!
Jistě slyšelo můj hlas, ktery parkem zněl,
jistě volalo a ja ho neslyšel.
Já ho neslyšel a nešel ta kam jít bylo nutné,
od té noci mé písně jsou bez vyjímky smutné.
Nechal sem jí tam ležet a šel pomalu domů.
Proč sem jí nevytáhl pryč z těch pekelnejch drápu?
Chtěl sem si jenom užít nevěděl co bylo nutný,
od tý doby jsou moje pisně bez vyjímky smutný!
Čas odnáší naší bolest zvolna nahoru
a hanácká rovina se táhne k obzoru.
Jako prsty se k nebi tyčí olomoucke veže
a to já jsem byl kdo tam na mramoru ležel.
A to já jsem byl a to ja sem byl a to jasem byl
- já tam byl - já sem byl - já tam byl
- já sem byl - já tam byl - já sem byl
kdo tam na mramoru ležel. To já sem byl .....
18.10.2009 22:41:56, Jarouš
Myslím, že poslední verš čtvrté sloky zní takto:
"mělo na tvaři své jsouce nezrozené v Kristu."