Je tomu přesne 13 dnů co mi má láska dala košem po 6 letech a já se s tím pořád nedokážu smířit a nebo možná nechci. Nechci aby naše společná cesta živptem skončila. Když jsem si takhle procházel poslední příspěvky ostatních blogerů na líbku, zjistil jsem že je tam polovina podobných scénářů jako ten můj. Opuštěny, poražený a smutný člověk píše o tom co ztratil a jak ho to trápí. Jen se ptám, proč něco neudělají, když je to tak trápí? A zároveň si sám můžu odpovědět ... Neví co mají udělat a jestli už se něco chystají udělat, tak neví, zda to celou situaci ještě nezhorší :( Tohle je život, krutý život a přeci nádherný! Na takovéto situace nás nikdo nepřipravil, nepřipraví a ani nás připravovat nebude - tím si musí projít každý SÁM. A přeci já už si tím jednou prošel, ale znovu mě to zasáhlo z nenadání, jako kopanec do koulí a je to o to horší, že mi ho uštědřil teď již bývalý kamarád, kterému jsem věřil a nečekal jsem, že bych se u něj musel strachovat o to, že se mu zalíbí moje láska natolik, že zahodí naše přátelství ....
    Samozřejmě, že to nebyla jen jeho vina. Můžu za to já i ona, ale on byl ta poslední a definitivní rána do našeho vztahu a to mu nikdy neodpustím! Svojí lásku si s sebou budu pořád nosit a vzpomínky a čas, který jsem s ní mohl strávit mi nikdo nevezme.
    Dnes jsem si dal dohromady všechny fotky, které jsme spolu měli a mrzí mě, že jsem se spolu více nefotili, že jsem jí více neobjímal, nelíbal a něříkal jí jak je pro mě strašně důležitá a jak moc jí miluji. Pokud bych měl tu moc, tak bych vše vrátil a udělal spoustu věcí jinak, ale nelituji ničeho, protože co se stalo se už neodstane a nevrátí. Jsem vděčný alespoň za ten čas co jsem s ní mohl být a dívat se na to jak se směje, poslouchat všechna ta milá slůvka co patřila jen mě, vychutnávat si její přízeň a péči. To vše je teď pryč a já se cítím jako feťák, který potřebuje svou dávku a ví že jí nedostane. Udělal bych cokoli aby jsme byli spolu opět šťastni, ale to už zřejmě nepujde :( Definitivně řekla sbohem naší lásce a chce abysme nadále zustali kamarádi ... Cožpak to jde, ptám se? Pokaždé když jí nyní vidím se mi sevře srdce, žaludek mám jako na voďe a nejsem schopen myslet na nic jiného než na ni. Tak rád bych jí řekl jak moc jí miluji, ale vím jaká odpověď by se mi dostavila -Já tebe už ne, ale mám tě pořád ráda jako kamaráda .... Nechci to slyšet a nechci si to připustit .... ale postupem času mi zřejmě nic jiného nezbude.
    Spousta kamarádu mi říká, ať se na ní vykašlu, že si najdu jinou - lepší, ale v tomto ohledu jsem dost skeptický, protože už žádná nebude jako ONA a bojím se že už lepší nenajdu. A pokud už bych přeci jen nějakou takovou našel, tak se bojím, že to zazdím právě kvůli tomu, že budu stále myslet na svou první největší lásku a přez tyto myšlenky neuvidím to štěstí co se na mě usmálo ....
    Jak mi radí kamarádi a kamarádky, mám být veselý a nemyslet na to, ale pokud si dobře pamatuji, tak když jsem utěšoval já je, tak na tom byli podobně a to je má největší útěcha, protože vidím, že jsou znovu ŠŤASTNÍ, takže tomu dám čas a uvidím. Třeba to je jen zlý sen, ze kterého se brzy probudím, ale nejsme ve filmu, takžetomu moc nadějí nedávám. 

PS: Pokud sis to přečetla má lásko, tak věz, že mluvím pravdu, že bez tebe jsem jen poloviční - jsem jako křídlo, které k tomu aby vzlétlo potebuje to druhé a to jsi ty. Vrať se prosím ke mě Kačenko a ušetři mě té bolesti, slibuji že se budu snažit ještě více než doposud, že v rámci možností se budu snažit splnit všechna tvoje přání. MILUJI ŤE