Miluju čtení svého blogu po určité době. Člověk si vzpomene na ty okamžiky, kdy to psal. Je to takový malý archiv vzpomínek. Dnes jsem viděl feťáčka jak sedí na zídce a nestydí se za to, že je vůbec na očích. Kam ten svět spěje? Člověk by měl sto chutí na něj něco zařvat, že kurví společnost atd, ale sral jsem na něj. Přišel mi odpornej. Největší nehoráznost na tom byla to, že se ani nestyděl. Seděl tam, a dělal reklamu na fety. Nejradši bych ho vyfotil a ukazoval jak lidé dopadnou. Je to odstrašující příklad. Drogy lidi ničej. Nechápu jak to někdo nemůže nevědět. Já nejsem svatej, ale fetka rozhodně nejsem. Mám k tomu velký odpor. Své důvody si nechám pro sebe. Nebudu ti je sem psát. Proč bych to vůbec dělal. Až se jednou rozhlídneš, a uvidíš ty špinavý nuly, tak si možná uvědomíš, že je lituju. Je to tak. Co s nima v životě? Výhra to není. Takže gurmánům smradlavou rybu na slunci at si užijou tučnácké radosti s otřesným hlasem plné nezajímavosti a závislosti, která je tragická, že i ti nejhorší psi mají větší postavení než samotní lůůůzři této malé, ale krásné společnosti.