Když jsem si začal číst svůj poslední příspěvek, nemohl jsem se ubránit smíchu. Hned mě rozesmál. Je to rok, a nic se nemění. Možná jsem někdy ke svým čteneřům asi moc osobní (neber to zle broučku), ale jsem určitě upřímný, to se zase neboj. Proč jsem se po roce dostal ke svému blogu na libimseti? Asi to je z momentální situace. Překvapivá odpověď, že? No nějak mi došla slova. Spolubydlicí ze Znojma mě rozesmívá. Je to sice mamlas, ale je s nim legrace. A já se rád směju. Celej život se člověku mění jeho priority. Člověk se pořád za něčím žene aby byl šťastný. Ale co je být šťastný? Je to chvilkový okamžik, který netrvá celý život. Ale přesto lidi chtějí být šťastný. Je to samozřejmí. Člověk sám nikdy nemůže být šťastný. Vždycky potřebuje mít někoho, koho má rád, s kým tu radost může sdílet. A tak se ptám a ptám, a přicházim na to, že lidi se ženou za úspěchem, karierou, penězma, majetkem, a přitom své blízké ztrácí na úkor jejich ctižádosti. Stojí to za to? To člověk zjistí, až když to příjde.