Píšu si tedka s člověkem, kterému patří můj respekt. Moc lidi ho nemá. Tenhle jo. Smekám klobouk, kterej nenosim. Co ti facebook neřekne? Neřekne ti toho mrtě. To, o čem lidi nemluví. Možná tušíš, možná nemáš ani zdání. Připadám si jak v modrym sametu. Mám sice černej, ale modrej je přece jenom modrej. Můžem se všichni tvářit jakej ten svět je a jakej není, ale to se můžem tvářit a přetvařovat. Dělat, že se tady nic špatného neděje. Čekat na drozdy až přiletěj, mít sví růžový sny, dělat ze sebe absolutně štastného člověka a prodávat to nejlépe na veřejnosti popřípadě na netu. Namyšlenost která nezná hranice, jistota v nejistotě. Ubohost, ubohost a ubohost.

Závidím sobcům, co problémy ostatních neřeší. Jsou nad věcí a maj to na salamu. Můžou mi, ale ta závist tam přece jenom trošku je. Ale to neznamená, že se k nim přibližovat. Jsou to lidi, kteří si žijou ten svůj poďalanej život. Nic víc. Nic míň. Momentálně nežiju v rodném městě, a nestačim se divit, když přijedu. Těch informací se mi moc nedostane, ale když tak to stojí vždycky za to. To, co ti facebook nikdy neřekne.