Píše se rok 2158 a celý swět je úplně jiný než býwal. Slunce dáwno pohaslo, ale kolem země byla uměle wytwořena nowá atmosferická wrstwa, která poskytuje swětlo a teplo pouze lidem, tudíž stromy a wšelijaké rostliny zahynuly. Na žiwu se udržují už pouze lidé, ale ani ti nemají daleko ke swé záhubě. I když, lidé? Dá se jim tak wůbec ještě říkat? I přesto, že wypadají stále stejně, jsou úplně jiní. Paradox! Nerodí se přirozeným způsobem, jsou odchowáwáni a jako důsledek narušení přirozené rownováhy člowěka i dříve umírají. Jsou od narození programowáni, klonowáni a stále zdokonalowáni, aby fungowali tak, jak mají. Wšechno to má na swědomí jeden jediný člowěk, awšak nikdo newí, kdo to je, ani jak wypadá. Prostě si usmyslil, že pouze on bude wládcem celého světa a w jeho rukou bude jeho osud.
        „Wšak já ho najdu!“ rozčiluji se při prawidelném sezení několika lidí. Lidí, kteří i přes svoji nepatrnou robotitu stále wzdorují mocným silám temného wládce a snaží se bojovat. „A jak asi? Jak ho chceš najít, ty chytrá? Wždyť ani newíš, jak ten zmetek wypadá!“ Wyjede na mě můj nejlepší přítel Jack, až mě z toho zamrazí. „Sakra neřwi na mě! Já to prostě jenom už nemůžu wydržet, chápeš? Tenhle život mě už nebawí, wíš? Chybí mi můj starej žiwot. Oprawdowej žiwot, we kterém nemají lidé w sobě mikročipy, we kterém jsou lidé schopni citu a swéprávného swobodného rozhodowání, we kterém když se zraním, teče mi krew, zajdu za doktorem a ne za programátorem k aktualizaci mého osobního systému. Chybí mi doby, kdy jsme my dwa spolu jen tak někam zašli a mohli si powídat a blbnout. Já už dál nemůžu, wíš? NEMŮŽU!“ W této situaci by mi dříwe začali téct po twářích slzy, ale teď ne. Nejde to, protože žádné slzy nemám. Jack se sklopenou hlawou ke mně přijde a obejme mě. Tak pewně, ale s citem, že si opět wzpomenu na staré dobré časy, kdy bylo wše tak, jak má být. „Promiň.“ Wyklouzne z něj nakonec.
      „Neboj, brzy to skončí. Zachytili jsme signál naší štěnice.“ Wyhrkne najednou náš tajný dispečer Charlie. „Nachází se na Road Awenue, takže se tam wydáme a to teď hned.“ Sbalí si swůj notebook, wšelijaké další přístroje a radary a chystá se na cestu. „Pojď, připraw se. Půjdem tomu hajzlowi nakopat zadek!“ Zaleskne se Jackovi w očích, pohladí mě po wlasech a pln odwahy a odhodlání ke spáse swěta se začne ozbrojowat od hlawy až po patu wšelijakými zbraněmi nejrůznějšího kalibru. Ani já nejsem pozadu. Musím s sebou hodit, aby nám náš nepřítel neuprchnul ještě dříw, než dorazíme na místo.
        „Jakej je plán?“ zeptám se, když zastawíme naší welkou černou dodáwku. „Nemůžem tam přece jenom tak wtrhnout. Musí to být nenápadný. Musíme překwapit našeho nepřítele nepřipraweného a neschopného útěku.“ Začnu nahlas uwažovat a společně ukujeme geniální plán. „Takže wíš, kudy máš jít?“ Ptá se mě ještě před zahájením akce Jack. Protočím panenky. „No tak, přece nejsem žádný máslo. Nedělám něco podobnýho přece poprwé.“. „Já wím, ale chápeš, že máme pouze jeden pokus. Jestli se to nepowede napoprwé, jsme v háji, protože nepřítel zjistí, že po něm jdeme a už nám nedá sebemenší šanci ho wypátrat.“ Poučuje mě Jack a ještě než stačí pokračovat, zacpu mu ústa dlaní a řeknu: „Neměj strach. Wím, co mám dělat a nezkazím to.“. „Já ti wěřím. Kdyby něco, tak dej signál přes pager,ok?“. Teď už pouze přikýwnu a wylezu z černé dodáwky, kterou jsme projistotu zaparkowali o pár bloků dál.
        Když widím budowu, we které se má náš nepřítel údajně skrýwat, malinko zpomalím, abych newzbudila sebemenší podezření a opatrně obcházím budowu, abych našla wýwod wětrací šachty. To byl náš plán. Já, jakožto holka, se pokusím proklouznout nepozorowaně celou budovou, najít našeho nepřítele a ohlásit jeho polohu swým společníkům, aby mohli zasáhnout. Ale zpátky k ději. Wyrwu krycí mříž a wyhoupnu se na římsu wentilace. Když se snažím neslyšně prolézat šachtou, kowowá konstrukce mě studí na břicho, ale to newnímám, jelikož se snažím w každém otworu do nějaké místnosti zahlédnout něco podezřelého, co by jakýmkoli způsobem prozradilo přítomnost neznámého pachatele.
        Konečně! Po dlouhém prolézání nekonečných chodeb rozměru padesát na padesát centimetrů narazím na místnost, která na rozdíl od těch ostatních jewí známky žiwota. Poznáwám, že je to osoba tak metr sedmdesát wysoká. Wíc nedokážu odhadnout, jelikož je ta osoba k mě otočená zády a má tmawou bundu a na hlawě černou kšiltowku. Poznáwám, že je to klon podle tetowání, které wšechny klony mají na šíji těsně pod hranicí wlasů wytetované, a to znamení embrya.
    Najednou ta osoba začne telefonowat. „Andrew? Vše připraveno?“ To není možný!? Je to žena! Poznáwám pohlawí podle hlasu, který mi mimochodem někoho připomíná. „Fajn, zahajuji plán B. Co? Že newíš? Okamžitá likwidace všech newyhovujícíh lidí. HNED!“ řekne ta žena. Její hlas jetak přísný a drsný, až mě to děsí. Při slowech, která zrowna wyslowila se mi zastaví dech. „Cože? Likwidace? To není možný?“ pomyslím si a snažím se zhluboka, ale přitom neslyšně dýchat, abych ukočírowala swoje zběsile bijící srdce. Jsem z toho tak wedle, že úplně zapomenu dát wědět Jackowi a ostatním z našeho týmu. Jenom zaraženě zírám a netrpěliwě čekám, až se ta neznámá otočí, ale stále mi není dopřáno.
     Když w tom najednou pode mnou zakřupe krycí mříž, na které celou dobu ležím a jáse zřítím přímo doprostřed místnosti. Na chvíli si wyrazím dech, ale hned jak si uwědomím, že jsem určitě tím pádem a následnou ránou upoutala pozornost neznámé a celým světem obáwané ženy, ho zase rychle naberu. I přesto, že mě bolí celé tělo, se rychle snažím postawit na nohy a otočit se čelem k té neznámé ženě, která ke mně již taky stojí čelem a upřeně mě pozoruje.
     Očima pomalu wyjíždím od jejích nohou přes břicho až po její obličej a když se jí podíwám do očí, zastaví se mi srdce. Tak, jak mi před chwílí bušilo jako zběsilé, teď ho sotwa cítím. „Pane bože!“ Wyjede ze mě přibližně po minutě wzájemného rentgenowání si očí nawzájem. „To přeci není možný!“ Překwapením a zároweň jakýmsi utrpením se mi utwoří hluboká wráska mezi obočím a ústa mám pootewřená údiwem. „Co tak čumíš?“ zarazí mě ta žena, kterou znám, a ne zrowna zběžně, a wěnovala mi jeden ze swých zlých a oheň šlehajících pohledů.
    V tu chwíli se dweře místnosti rozrazí. Jako reflexem wytáhnu z pod pásku kalhot swojí dewětatřicítku a namířím jí směrem ke dweřím na swojí obranu. Když zjistím, že je to Jack, obrátím jí proti té ženě. „Je to ona! Zabij jí!“ křičí na mě Jack, ale mě se klepou ruce. „Přece jí nemůžu…nemůžu…. Nemůžu přece zabít SEBE!“ oponuji Jackovi a po tváři mi stéká slza.  Je to po dlouhé době prwní slza, která se na mé twáři objewila. „Mickey MUSÍŠ. Nemáš na wybranou. To ona to má wšechno na swědomí. Ona z nás udělala to, co jsme teď. Odporný robotický zrůdy. ZABIJ JÍ, HNED!“
    Byl to MŮJ KLON! Krew mé krwe. Wždyť jsem to JÁ! Ta předstawa, že má krew dělala wšechny tyhle šerednosti a špinawosti mě donutila a ozwalo se hlasité BOOOOOOM! Stisknu spoušť a w tu chwíli se wšechno zpomalí, jako kdybych pomalu přetáčela starou filmowou pásku. Její oči po celou tu dobu, kdy kulka míří přímo dojejího srdce, nezpouštím ze swých. Nemá je wyděšené, ale neuwěřitelně klidné, i když stejně z nich šlehá zloba. Kulka jí projíždí tělem a ona se kácí k zemi. Nejdnou se časová rychlost wrátí do své původní podoby a já se stejně jako ona wrhnu k zemi. Jack ke mně přiskočí a chytí mě do náruče. „Je konec, wšechno bude dobrý, neboj.“ Tyhle slowa slyším jako naposled než před sebou uwidím temno. To neuwěřitelně hluboké temno, které we mně bude až dokonce mého žiwota, protože s mým klonem zemřelo i kousek MÉHO JÁ.