31.Květen 2007
Zhrzená nejlepší kamarádka je horší než zhrzená milenka
Zhrzená nejlepší kamarádka je horší než zhrzená milenka
City dvou velmi blízkých kamarádek mohou být přinejmenším srovnatelně silné jako city, které ženy chovají ke svým partnerům. Mnohdy jsou dokonce mnohem silnější a pevnější a to zdaleka ne pouze v období puberty a dospívání, kdy k sobě mladé dívky přirozeně lnou, protože hledají spřízněnou duši, se kterou mohou citově složité a vyčerpávající období prožívat.
Ženské přátelství je fenomén, který zajímá psychology i sociology a který má oproti mužskému zcela specifickou podobu, jíž muži nejsou s to zcela porozumět. Nejspíš kvůli neznalosti a neschopnosti se vcítit do ženského způsobu uvažování a prožívání označují s despektem dvě povídající si ženy jako slepice. „Chováte se jako dvě slepice,“ vyjel na moji kamarádku její partner jednou ve společnosti, a to nejsme ani nejlepší přítelkyně, ani spolu nemluvíme příliš často. „To se bavíte v jednom kuse o nás...?“ V jednom kuse ne. A tehdy už vůbec ne. Jsou i jiná témata k hovoru a často mnohem zajímavější. „Nevšímej si ho, on jenom žárlí,“ odbyla jeho poznámku Johana mávnutím ruky. „Na mě?“ byla jsem překvapená. „Na holky on žárlí nejvíc.“ Ženy žárlí na „holky“ také. Na své nejlepší kamarádky velmi. Někdy dokonce s větší zuřivostí než na své partnery.
Jedno tělo, jedna duše
Každá z nás někdy měla a s největší pravděpodobností má nějakou nejlepší kamarádku. Nejlepší kamarádka znamená v ženské terminologii trochu něco jiného než nejlepší kamarád v terminologii mužské. Nejlepší kamarádky spolu dokáží trávit hodiny a hodiny na telefonu nebo u jedné kávy. Jsou schopny si volat každý den, někdy několikrát denně, a pořád si mají co říct. Pokud se na sebe zrovna kvůli něčemu nezlobí, jejich hovory jsou živé, plynulé a nedoprovází je obtížné hledání slov ani trapné mlčení, jak se to někdy stává, když spolu mluví kamarádi opačného pohlaví. Tento typ ženského přátelství, který vylučuje sexuální vztahy, je v literatuře označován jako takzvané romantické přátelství.
Americká autorka Lillian Faderman, která vystudovala anglickou literaturu, učí na kalifornské univerzitě a ve své práci se zabývá především dějinami sexuality, souvislostmi mezi lesbickou orientaci a literární tvorbou a přátelstvím mezi ženami, napsala v roce 1981 knihu s názvem Krásnější než láska mužů, v níž romantickému přátelství mezi ženami věnuje obsáhlou část. Popisuje v ní mimo jiné jeden velmi zajímavý jev. Romantické a velmi hluboké přátelství mezi ženami má dlouhé historické kořeny a v dobách před první světovou válkou - zejména v renesanci, osvícenské Francii a viktoriánské Anglii - dosahovalo výrazně intimnějších rozměrů, než mohl dosáhnout manželský vztah mezi mužem a ženou. „Sbohem, má drahá, předrahá!“ napsala v roce 1709 skutečná historická postava Mary Pierrepont, pozdější lady Mary Wortley Montanu, své přítelkyni a budoucí švagrové Anně Wortley před svou svatbou poté, co jí Anna sňatek v pláči vyčetla. „Jsem zcela Tvá a po ničem netoužím více, než aby se mi podařilo Tě přesvědčit, že mi nikdo není dražší než Ty... Nedokážu snést obvinění od té, kterou budu milovat po celý život. Myslíš, že na Tě zapomínám, a přitom Tě nikdy nespouštím z myšlenek. Cením si Tě, jak náleží - víc než celého světa. Tvoje přátelství je jediná radost mého života, a jestli je někdy ztratím, nezbývá mi nic jiného než vzít jeden ze svých podvazků a najít si vhodný trám. Nikdo nikdy nebyl tak zcela, tak věrně Tvůj.“
Zlom ve vnímání romantického přátelství nastal s příchodem emancipace, feminismu a psychoanalýzy: „S tím, jak se rozvíjel můj výzkum romantického přátelství v životě a literatuře dvacátého století, vycházelo najevo, že okamžik, kdy otevřeně vyjadřovaná láska mezi ženami přestala být přípustná, nastal po první světové válce,“ píše Faderman. „Změna ve společenském postavení žen a moderní lékařské poznání vrhly na podobné city nové světlo. Meziválečná doba a padesátá léta romantickému ženskému přátelství příliš nepřála. Ve velkém stylu se vrátilo až spolu s postupným uvolňováním konvenční morálky a sexuální revolucí.“
Spolu až navěky
Pro romantické přátelství je podle Lillian Faderman typická výlučnost vztahu, který se nedá s žádným jiným vztahem zaměnit. Ženy a dívky, které uzavřely romantické přátelství, se ujišťují o vzájemné náklonnosti, slibují si věčné přátelství, mluví o jedinečnosti, zvláštnosti a někdy si dokonce slibují společný život, pokud zrovna zažívají milostné zklamání v partnerském životě. „Na tom není vůbec nic sentimentálního. Ženy jako citověji založené bytosti mají mnohem větší potřebu sdílet s někým své nejintimnější touhy. To je jeden z hlavních důvodů, proč se romantickým přátelstvím dařilo a daří dodnes. Takováto intenzita a výlučnost má však i odvrácenou stránku a nutně s sebou nese také problémy. Některé ženy své přítelkyně doslova střeží na každém kroku, hlídají je a žárlí na každého, kdo se kolem nich mihne. Chtějí je mít pouze pro sebe, protože to jim dodává pocit jistoty, že nezůstanou samy. Žena dovolí spíše svému partnerovi, aby se šel bavit se svými kamarády, než by dovolila přítelkyni, aby si vyrazila s jinou ženou.“
S tím nelze než souhlasit. Problém nastává, když se z výlučného přátelství stane patologické a z nejlepší kamarádky mrcha, která nejprve žárlí, zuří, vzteká se, vyčítá, pláče, psychicky vydírá a později se mstí. Zhrzená nejlepší kamarádka může být horší než zhrzená milenka či partnerka. „Myslím, že od mužů ženy podvědomě podvod čekají,“ vysvětluje Lillian Faderman. „Společnost i vlastní zkušenosti nás učí, že muži ženy podvádějí, nedokáží jim být věrní, a tak není tolik překvapivé, když si muž najde milenku a ženu opustí. Přátelům podvody a ,nevěry‘ tolerujeme podstatně hůře než partnerům. Obzvláště pak přítelkyním, které s námi byly na jedné lodi, znají naše tajemství, byly našimi důvěrnicemi a my jsme se do vztahu s nimi cele vložily a doufaly jsme v trvalost a stálost. Těm odpouštíme těžko, složitě a někdy odpustit nedokážeme vůbec.“
Trest za „nevěru“
„Měla jsem několik docela dobrých kamarádek, o několika jsem si myslela, že jsou dobré, a pár z nich jsem považovala za nejlepší,“ popisuje své přátelské vztahy se ženami devětadvacetiletá Karolína. „Doposud dohromady celkem tři nebo čtyři. Žárlily všechny. Nutno přiznat, že jsem na některé občas a v určitých situacích žárlila také, přestože se nepovažuji za majetnický typ a bezdůvodná žárlivost mi vadí jak u sebe, tak také u ostatních. Nejvíc mě asi štvaly situace, kdy jsme se s nejlepší kamarádkou domluvily, že někam půjdeme, a ona tam pak šla s někým jiným. Přesněji řečeno s jinou.
Později jsem pochopila, že v mém rozladění nehrálo zas tak velkou roli to, že jsme nejlepší kamarádky. Tohle se ale prostě nedělá, ať už jde o domluvu dvou žen, dvou mužů nebo dvou milenců. A pochopila jsem ještě něco. Mé nejlepší kamarádky to dělaly naschvál. Aby mě kvůli něčemu vytrestaly a aby mi ukázaly, co si můžu a co si nemůžu dovolit. Většinou mě trestaly za banalitu. Stačilo, abych se o přestávce ve škole dala do řeči s jinou dívkou. Zajímavé bylo, že kluci mým nejlepším kamarádkám zdaleka tolik nevadili. Ty v mé přítomnosti snesly. Jinou ženu nebo dívku nikoli. Čím hezčí a zajímavější byla, tím víc zuřily a byly schopné do krve se hádat a vyčítat, jak jsem je zradila.
Především jedna z nich, se kterou jsem se přátelila od svých patnácti do svých osmnácti. Ta si vzala do hlavy, že nás nikdy nic a nikdo nerozdělí a chodila za mnou jako slídicí pes. Zprvu mi intenzita našeho přátelství nijak nevadila, naopak jsem za ni byla vděčná a velmi jsem si jí považovala, ale když mi jednou hodila kámen do pokoje a rozbila okno, začalo mi na našem vztahu něco vadit. Okno jí nestačilo. Pravidelně mi telefonovala uprostřed noci, byla schopná vzbudit mě třeba ve čtyři ráno, ale nic neříkala a jenom poslouchala, jestli tam jsem. Kontrolovala mě. Když jsem přestala telefony brát, zvonila nám na dveře, takže jsem musela telefony začít znovu zvedat, abych nevyděsila rodiče. Psala mi výhružné dopisy, že se zabije, jestli se s ní přestanu přátelit, a když jsem opravdu přestala, změnila taktiku a roznášela o mně pomlouvačné řeči ve škole. Vykreslila mě v takových barvách, že se mnou skoro nikdo nemluvil. Štvala proti mně spolužáky, mstila se, a když jsem si našla kluka, okamžitě nám vztah zničila. Do té doby bych nikdy neřekla, jak lehké je druhému pokazit vztah nebo celý život. Stačí pár dobře mířených, taktických ran a nemáte možnost se bránit. Ženy jsou v tomto obzvlášť vynalézavé.
Když jsme se potkaly po deseti letech po maturitě na třídním srazu, zášť ke mně už sice nepociťovala, ale výčitkami mě zahrnovala celý večer. Kdybych ji prý nezradila, mohly jsme se kamarádit až dodneška.“
Sloní paměť
„Lidé si pamatují chyby a omyly ostatních mnohem víc než dobré činy,“ napsal řecký filozof Demokritos z Abdér žijící přibližně čtyři sta let před Kristem. „Ženy si pamatují jenom chyby a omyly.“ Nebyl a není zdaleka sám, kdo si myslí, že ženy nezapomínají. Podobných výroků existují spousty. Například: „Ženy vám odpustí všechno. Jenom ne vaše chyby.“ „Zeptejte se ženy na minulost a spustí lavinu výčitek.“ „Slabosti a křivdy, ty si pamatuje žena ze všeho nejdéle. Lepší paměť má snad už jenom slon.“
O slonech se říká, že i po dlouhých letech dokáží poznat člověka, který jim někdy v minulosti ublížil, a jsou schopni se mu pomstít a třeba ho i zabít. Ženy prý mají také dlouhou a dobrou paměť - na chyby a omyly těch nejlepších především. Klinický psycholog Petr Grubner říká: „Nerad bych zobecňoval a tvrdil, že si ženy pamatují výhradně chyby a omyly, ale rozhodně si pamatují detaily a to mnohem lépe a podrobněji než muži. Vždy mě překvapí, když mi má vlastní žena připomene nějaký prohřešek, na který jsem já dávno zapomněl. Pamatuje si i takové podrobnosti našich hádek, jako je místo, čas, co jsme měli na sobě, kde jsme stáli, jak jsme se tvářili. Až mě někdy mrazí.“
Sloní paměť nemusí být vždy ku prospěchu. Přátelství i partnerství je rozhodně na škodu. Zapomeňte na prohřešky a vzpomínejte na milé a příjemné detaily. Určitě je jich mnohem víc.
Autor: Saphire v 20:18 |
Komentáře (0):