Dnes jsem přišla na hodinu pozdě... měli jsme se učit v učebně lektvarů a nikdo mi to neřekl. Zbylo na mě místo v poslední lavici u okna. Měli jsme zrovna přeměňování s profesorkou Rainovou. Omluvila jsem se a zasedla potichu do lavice – potichu se mi podařilo převrhnout židli… Vyndala jsem si učebnice a s rukou pod hlavou naslouchala poněkud nudnému výkladu dnešní hodiny, kdy cílem se bylo naučit změnit se v nějaké zvíře. Oči mi najednou sklouzli na lavici, kde bylo maličkým písmem vyryto: Chceš-li se pobavit a jsi-li statečný/ná hledej návod v knihovně za 16tým svazkem v oddělení známých čarodějů.

Chvíli jsem přemýšlela čí je to vtípek, ale nikdo se na mě nedíval, všechny oči se upírali na tabuli kde právě paní profesorka psala zaříkávadlo. Zapsala jsem si ta slova z lavice do svého poznámkového sešitu a přemýšlela, co tam najdu.. určitě nějakou lotrovinu. Zbytek hodiny jsem už výklad moc nevnímala a tak si do poznámkového sešitu připsala i číslo stránky v učebnici, kterou si budu muset večer pročíst, abych příště nekoukala jak sůva z nudlí.

Připadala jsem si jak Alenka v říši divů, večer jsem se kradla do knihovny, kde už v tuhle dobu mohlo být jen pár studentů – šprtů. Našla jsem tam jako vždy Grangerovou a ještě pár kluků. Nenápadně jsem stepovala k oddělení čarodějů… nervózně odpočítala 16tý svazek a vyndala ho.. musela jsem si stoupnout na špičky, abych viděla co je za ním… byl tam kus pergamenu. Rozhlídla jsem se kolem sebe a pak tajemný papír vytáhla. Byl složený do ruličky. Po chvilce boje se mi ho povedlo rozložit, stálo tam X způsobů jak naštvat Snapea, pokud nenajdeš odvahu na něj nějaký vtípek vyzkoušet připiš alespoň nějaký tvůj nápad. Dole pod tímto nápisem se mi naskytl seznam vtípků, které mě okamžitě rozesmáli… pár z nich byly opravdu dobré! Například:

Č. 12 Objednej si několik sov, které při večeři ponesou plachtu s nápisem: Miluji tě Severusi!

Č. 48 Před jídlem mu vyměnit na jeho místě sůl za cukr.

Č. 10 Při hodině zatleskat po každé když někomu vynadá.

Č. 1 Popsat si sešit na lektvary jeho jménem a kolem udělat srdíčka

Č. 50 Při zkoušení mu místo nařízeného lektvaru udělat česnečku s tím, že mu udělá dobře na žaludek.

Č. 23 Poslat mu pozvánku na odpolední opalování na slunci.

Č. 18 Obejmou ho a říct, že ti to přikázal Brumbál.

Č. 49 Před jídlem vstát a jít mu osobně popřát dobrou chuť. (nevyplatí se udělat to před bodem č.48)

Č. 13 Uprostřed noci mu napsat dopis s tím, jak nemůžete spát a poslat to spěšnou sovou s okamžitým doručením (domyslete si, jak se tváří).

Č. 5 Zamilovaně na něj celou hodinu koukat a když se na Vás osočí, vysvětlete mu, že si nemůžete pomoct originálním způsobem.

Č. 36 Upeč mu zákusek a doruč mu ho těsně před jídlem.

Č. 28 Omluv se z nějaké hodiny a běž za ním mu kamkoliv říct, že ho shání Brumbál.

Č. 3 Uprostřed jeho hodiny vstaň a začni zpívat. (nejlépe nějakou hymnu).

V tu chvíli jsem si uvědomila, že se nekontrolovatelně chlámu na celou knihovnu a v duchu si vybírám body, které bych mohla realizovat. Ano, rozhodla jsem se okamžitě pro svou vlastní potěchu některé body realizovat. A začnu hned. Nařídila jsem si budíka na tři v noci. Na pokoji jsem naštěstí byla týden sama, protože moje spolubydlící odjela z rodinných důvodů domů. Sesmolila jsem na kus papíru nádherné sdělení a ještě jednou to po sobě přečetla.. nechala jsem pracovat fantazii a nakonec z toho vylezlo docela zajímavé krátké sdělení, které ho jistě v tuto hodinu potěší…Nějak nemohu usnout, tak jsem si na Vás vzpomněla.. nespíte?S. A odnesla to potají do sovince. Sovu, která měla nést mé poslání již jistě spícímu profesorovi jsem poučila, že ho musí vzbudit jako by hořelo. Také jsem se s ní domluvila, že kdybych nedostala odpověď zahouká mi alespoň na znamení, jestli byl hodně naštvaný. Sova odletěla a já jsem si šla lehnout. Ráno jsem před snídaní letěla jak šílená do sovince a sovička pro mě měla psanou odpověď… Teď už nespím….SS.

Sovička mi zahoukala, že byl hodně naštvaný, protože spal. Nicméně peří vytrhané neměla takže se mi ulevilo. Za chvilku mi začíná hodina lektvarů tak jsem se rozhodla s vtípkami pokračovat… povedu takovou soukromou válku, nikomu o tom nebudu říkat. Ještě než vešel do třídy nevyspalý Snape jsem svůj sešit vylepšila jeho jménem a doplnila srdíčka. Sousedka na mě koukala vyjeveně a nejspíš se mě chystala zeptat, jestli jsem se nezbláznila, ale to už jsem slyšela prásknout dveře. Snape měl kruhy pod očima, že by se na nich dalo houpat a vypadal jakoby noc strávil na nějaké pařbě. Nenápadně jsem se uchechtla. Po výkladu nového lektvaru neviditelnosti se rozhodl zkoušet ten minulý – zapomnění. Po 3 lidech, kteří u zkoušení vybuchli se rozhodl potěšit i mě a tak když jsem uslyšela své jméno mírně jsem znervózněla. Nejspíše si mého zaváhání všiml takže nadzvedl mírně obočí a upřel na mě svůj ledový pohled. Vstala jsem, vzala svůj sešit vylepšený krásným vyznáním a přišla k němu. Jakoby nic jsem před něj ten sešit položila a začala na tabuli psát přísady pro lektvar zapomnění. Nenápadně jsem sledovala jak se bude tvářit na své jméno v srdíčku na mém sešitě… viděla jsem jak zbledl. Podíval se po třídě, pak zpět na sešit a pak na mě… kradmo jsem se na něj také podívala… tvářil se jakoby bych mu právě spálila jeho nejoblíbenější hračku, ale neřekl ani popel. Vztekle otevřel můj sešit a něco mi tam horlivě psal… po dokončení mého zkoušení za které mi nemohl dát jinak než za výborně se na mě až do konce hodiny nepodíval…Nenašla jsem odvahu sešit otevřít dřív jak na koleji…Laskavě si upravte sešit, nejsou to omalovánky! SS. S úsměvem jsem na obal sešitu přikreslila dalších 30 srdíček a nejméně 20x jeho jméno.

Před večeří jsem se rozhodla, že vyzkouším bod č. 48. Na jeho místě jsem vyměnila cukr za sůl a šla si sednout na své místo. Když započala večeře a po chvilce dorazil i Snape nemohla jsem se už dost dobře soustředit na své jídlo a tajně koukala směrem kde seděl… vybuchla jsem smíchem přesně ve chvíli kdy si nic netušící Snape cukroval svoje brambory a osolil si čaj, . Všichni kolem mě na mě zírali jak na idiota. Když začal Snape těkat očima po místnosti s výrazem masového vraha musela jsem se urychleně zklidnit, aby si nevšiml, že se směji… obávám se… že si mě, ale všimnul… zaostřil na mě a přísahám, že kdyby jeho pohled zabíjel, válela bych se tam v tu chvíli ve vlastní krvi. Když se chystal k odchodu urychleně se zvedla a rozhodla se zariskovat. V chodbě kde nikdo nebyl a věděla jsem, že tam tudy určitě půjde jsem si na něj počkala a hned jak se přede mnou zjevil jsem ho objala a nevinně pronesla, že mi to přikázal Brumbál…Odstrčil mě od sebe a v jeho výrazu jsem četla pouze neskrývaný šok. Abych ho dorazila tak jsem se na něj usmívala a mrkala očima.

„Odebírám Nebelvíru 10 bodů a přijďte za mnou až se vzpamatujete, dostanete trest“ A odplachtil někam do tmy. Přece si ho nenechám ujít takhle za horka a jak pejsek se rozběhla za ním.. počkala jsem až zavře dveře a rychle na ně zaklepala. Ozvalo se vzteklé dále a já pronesla jako bychom se neviděli nejméně týden:

„Dobrý den, profesore, jsem ráda, že Vás vidím, jdu si pro ten trest, ačkoliv nechápu za co“.

Spěšným krokem přišel až ke mně a ledově pronesl: „Tak vy nevíte slečno?, dovolte mi tedy, abych Vám to osvětlil!, Váš trest spočívá ve vyčištění všech kotlíků bez použití kouzel a budete to dělat proto, aby Vás přešly vtípky“ Budu hrát Va-bang.

„Jakých vtípků?“ Zatvářila jsem se jako světec. Naštvaně se po mě podíval a mlčky ukázal na hromadu kotlíků. Zatímco on si něco psal – že by deníček – Drhla jsem kotlíky a najednou mi na mysli vyvstal super nápad…. Nenápadně jsem se po něm podívala a když se ujistila, že si mě nevšímá a věnuje se svému psaní jsem znenadání spustila hodně nahlas americkou hymnu od půlky a odhodila při tom hadr i kotlík… poslední co jsem viděla před tím, než mi oči zachvátili slzy od zadržovaného smíchu byla velká čára, kterou Snape z leknutí udělal na svém pergamenu. Tušila jsem blíží se smrt… přestala jsem zpívat, hnal se ke mně s hůlkou jako s vidlemi a jen odevzdaně sledovala své poslední okamžiky na tomto světě. Než ke mně doběhl nejspíš si uvědomil, že zabít mě nemůže a tak mě jen chytil za loket a zasyčel..

„Ještě jednou najdete tolik odvahy a pošetilosti mě tu provokovat a přísahám, že se postarám, aby drhnutí kotlíků bylo to jediné co zde na škole budete vykonávat…“ Konec věty už pronesl trochu méně naštvaně takže jsem věděla, že to nemyslí zas tak vážně. Ten večer už jsem ho nechala na pokoji, aby mohl v klidu strávit své zážitky.

Druhý den jsem se rozhodla omluvit se z hodiny - rétoriky zaříkávadel a jít najít Snapea, abych mu oznámila, že ho shání Brumbál. Během cesty jsem se rozhodla předvést své herecké umění a doplnit tento bod ještě dramatickou scénou. Měl zrovna hodinu lektvarů a tak když jsem tam vlítla bez zaklepání a začala prudce oddechovat předstírajíc běh (nemohlo mi ujít jak se trpitelsky podíval, co jsem si zase přichystala) jsem se strachem v očích a s hysterií v hlase pronesla, že ho právě nutně volá Brumbál…žák, kterého právě zkoušel rozlil svůj kotlík.. Na nic nečekal a odkráčel si to směr ředitelna… když odešel usmála jsem se a jala se hledat svůj nový úkryt. Škoda jen, že jsem nemohla sledovat tu scénu kdy vyděšený Snape vrazil k Brumbálovi a nervózně se ho zeptal, co se děje a ještě překvapenější Brumbál na něj zůstal koukat co se vždy rozvážnému Snapeovi stalo…Po chvilce mlčení kdy si oba uvědomili, že jde jen o vtípek se Snape omluvil a pomocí zaříkávadla hledal mou přesnou polohu…Naivně jsem si myslela, že na dámské toalety si za mnou netroufne.. troufnul a tak ihned po tom co mě přitlačil za zeď začal s tím co měl momentálně na srdci „Buďto jste neuvěřitelně odvážná slečno Sáro, nebo naopak neuvěřitelně hloupá!.. pokračoval… pokud okamžitě svou pozornost nezaměříte jinam místo toho, abyste se mě pokoušela naštvat, nebudu Vás už šetřit!“ Napadla mě geniální myšlenka.. bod č. 10 .. zatleskat když někomu vynadá..  sama na sobě.. nechápu dodnes kde jsem sebrala tolik odvahy, ale po tom co skončil a já na něj vyděšeně hleděla jsem se usmála a začala zuřivě tleskat… vystřídal snad všechny barvy, došla mu slova a tak jen rezignovaně mávnul rukou a řekl.. „Dobrá, dobrá, vyhrála jsi, vzdávám to. Jsi první, nikdy se nenašel nikdo kdo by tak zarputile plnil jeden bod za druhým“. Teď jsem na něj koukala jak sluníčko v noci… „Ano o tom pergamenu vím, každý rok se už několik let najde pár studentů, co si zkoušejí dle něj postupovat, ale nikdo nebyl takhle vytrvalý a nikdo si jednotlivé body tak pěkně nepřipravil, ode mě máš za jedna“ usmál se … myslela jsem, že omdlím.. nemohla jsem věřit vlastním uším… „Dáš si za odměnu semnou sklenku vína?“ Tím můj boj o nervy profesora lektvarů skončil a musím říct, že ten den to nebyla jediná sklenka vína, kterou jsme spolu vypili, že Severusi? J