Několik chvil počkala, než jí srdce přestalo bušit jak oživot. Připadala si jak chlipný šmířák. Přece jen ale neodolala, aby se kradmo nepřiblížila k oknu. Nevěděla přesně, co čekala, že uvidí. Že by tam stál a upřeně jí zíral do oken? To by jí už vyděsilo právem. Ulice byla ale naprosto prázdná, široko daleko ani náznak po živé duši. Vyhlížet další kolemjdoucí už asi nemá smysl, přeci jen, kolik slušných lidí se prochází ve dvě ráno po opuštěných ulicích, řekla si v duchu stejnou dikcí, jakou používala její babička. Pousmála se tomu, mávla nad mužem v klobouku rukou a řekla si, že by mohla jít možná už konečně spát.
Přes veškeré snahy šlo usnout jen velice ztěží, stále sepřevalovala z místa na místo a nedokázala se uvelebit do takové polohy, kde by již dosáhla kýženého klidu a mohla se propadnout do říše snů. Jen kdyby stále nebubnoval ten déšť na okno. Vše se tu tak rozléhá. Po další půlhodině se rozhodla dojít si pro sklenici vody, ani nečekala, že by to mohlo pomoci, alet řeba se chůzí do kuchyně natolik vyčerpá, že usne jak nemluvně. Když procházela kolem okna, jenom zběžně vyhlédla na ulici. Už byla jedním krokem nacestě k posteli, když v tu jí něco zaujalo. Chodník je suchý. Není tam po dešti už ani památka. Zaposlouchala se, zda stále slyší to bubnování či klapání.
Chvíli se zdálo, že byla jenom obětí nějakého polospánku, když v tom se to ozvalo znovu. Tohle ale opravdu neznělo jako déšť, jak se jí snažil namluvit mozek prvním možným racionálním řešením. I když to bylo velice nepravděpodobné, došla zkontrolovat kohoutky. Ani kapka. A zas. Ten šmátravý zvuk. Odkud jen vychází. Jakoby ani nebyl vně bytu. Spíš odněkud z venčí. Možná jen nějaká hloupá větev škrabe o okno. Škoda, že kolem není ani jeden strom, tak pěkné vysvětlení!
Pomalu procházela bytem se sklenicí v ruce, necítila se zatím ničím ohrožená, přesto se pohybovala tiše a pomalu, jakoby původce zvuku nechtěla vyděsit. Na myš to také nevypadalo, přece jen ťukání bylo celkem pravidelné jen občas přerušované. Přiblížila se do předsíně, kde zvuk sílil. Pomalu přitiskla oko ke kukátku ve dveřích. Nebylo vidět nic, jen tma. A ticho. Zvuk ustal.
Přitiskla ucho ke dveřím a snažila se zachytit cokoliv, co by jí napovědělo. „Ale no ták, kde se schováváš“, říkala si v duchu. Přes tato vyzývavá slova se celá chvěla a začala zhluboka oddychovat. „Tady.“ Dech se zastavil. Tohle jsem neřekla já, uvědomila si. Blázním? Zdálo se mi to? V toms e ozval znovu ten zvuk. Slabé zaklepání na dveře, jak když někdo bubnuje prsty. Srdce se rozbušilo jak o život. Prsty se začaly nekontrolovatelně třást. Zamkla jsem dveře? Snažila se otočit klíčem, ale prsty jí nechtěly poslouchat. Musela ho uchopit oběma rukama a naráz zvak, zámek zaklapl. Je to dobré, ať je to, co je to, jsem chráněna minimálně dveřmi a dvěma západy. Odstoupila ode dveří, chvilku čekala, zda se bude něco dít, jako cloumání za kliku, bouchánína dveře, či jiný projev snahy dobít se do jejího území. Ale nic se nestalo.
Jako malé dítě odcupitala do ložnice, hodila na sebe peřinua přetáhla si jí přes hlavu. Jsem blázen, jsem blázen, říkala si. Celá se třásla, ale nervové vypětí jí natolik vyčerpalo, že se za chvíli začala propadat do mrákot snů.
Vzbudila se o několik hodin později, celá zpocená a rozechvělá. Měla zvláštní sny, kdy jí neustále před očima vystával obličej muže v klobouku. Díval se stejně upřeně a stále jí něco opakoval, jen si už nedokázala vybavit, co to bylo. Otevřela oči a zahleděla se do šera, vše bylo na svém místě. Skoro vše. Až na.... Někdo stál u okna! Tam, kde před několika hodinami stála ona. Naprosto ji to zmrazilo. Nemohla se ani pohnout. "Někdo mě chce vykrást, první den v mém bytě", prolítlo jí hlavou. "Jen ať nezjistí, že jsem vzhůru, ať si vezme cokoliv a odejde pryč", žadonil upěnlivě a plačky hlásek v její hlavě.
Postava byla ale nehybná, až v tom se ozval hlas. „Už jsem tady“. Pak se ona osoba otočila a zahleděla se jí přímo do očí. Tu tvář znala. byl to ten muž z ulice! „Nechtěl sem tě tady nechat samotnou“, řekl přiškrceným chraplavým hlasem bez sebemenšího náznaku emoce, když se k ní začal blížit. Ale na to už nečekala. Tenhle si nepřišel pro její věci, ale pro ní! Uchyl, masový vrah, Jack Rozparovač? Na odpověď čekat nebude. Když poodstoupil od okna, vystřelila z postele, dvěma skoky byla u okna a třetím z něj vyskočila.
Pád byl rychlejší, než si stačila uvědomit cokoliv a setkání se zemí prudší, než čekala. Lebka jí tvrdě dopadla na chodník, ruce, které se automaticky snažily zmírnit pád, jen děsivě zapraskaly. Nejprve necítila nic, pak ostrá bolest v hlavě, pak teplo a pak už zas nic.
Probudila se až po několika minutách...či hodinách? Byla celá zpocená. Stále se jí vracel ten sen o muži v klobouku a stále stejně upřeně se na ní díval. Když poprvé rozloupla oči, přišlo jí vše jako sen. Okolo už nebyla tma, pokoj byl prozářen silným světlem. Až nezvykle silným. Chtěla se natáhnout pro sklenici vody, ale nedokázala se pohnout ani o centimetr. Jen stěží přehlédla své tělo, bíle, obvázané, zafačované a nehybné. Hned potom se dostavila ostrá bolest. Do pokoje přišla sestra. „Měla jste štěstí, takový pád byste vůbec nemusela přežít.“ „Ještě, že tam byl ten muž, co zavolal záchranku,nebýt jeho....“ Nechápavě na ní vykulila oči, víc ani nedokázala. Sestra proto pokračovala: „už jste tu měla několik návštěv, co jste spala, dokonce vám tu někdo nechal květiny“. Bez sebemenší otázky se sestra dychtivě natáhla po cedulce a nahlas začala předčítat jak pro slaboduchého: „Nenechám tě už samotnou“. Povzdechla, „jak milé“. Rozbolela jí prudce hlava a začaly se jí potit ruce. Ne, ne, ne..co to má vše být? Nepřestávala nad tím dumat a v hrůze očekávala jakoukoliv návštěvu, muž v kloboukuse ale neobjevil.
„Ne nic, opravdu nic, říkám ti tady nikdo nebyl“, řekla už poněkud naštvaně menší blonďatá žena do telefonu. „Dveře jsou v pořádku, ani nic nechybí. Je to šílený, ale asi si to celý vymyslela“ Chvíli ticho. „Myslíš?“ „Ne, to není možný.“ „Můžem jí vůbec říct, že je ten muž v klobouku - odmčela se - jen v její hlavě?“
Po několika týdnech léčení, kdy jí srostly všechny kosti, našla nový domov. Alespoň na nějaký čas. Útulný, měkký, plný světla a zpěvu ptáků. Tady jí už nikdo nebude ohrožovat. Navíc je stále někdo okolo, kdo by se jí zastal. Přece jen, psychiatrické léčebny mají své kouzlo.