Prší. Těžké kapky naráží prudce na chodník a tříští se o něj. Tento pravidelný zvuk zaplňuje celý prostor stejně tak, jako vůně vlhké ulice, jenž se vznáší vzduchem. Všude je klid a ticho. Pouze pouliční lampy osvětlují lesklé dlažební kostky. Tím jako by byla ulice prozářena ze všech stran, od každého navlhlého předmětu se světlo odráží a vrací se zpět.

Tento svět, jenž žije svým vlastním životem je narušen kvapnými kroky, které jako vetřelec nabourávají harmonii deště a světla lamp. Postava se halí před deštěm, choulí se do krátkého kabátku a snaží se zabránit kapkám, aby jí zmáčely vlasy. Přestože je to marná snaha, pokouší se přitáhnout límec kabátu co nejvíce k uším, které se již beztak téměř dotýkají ramen.

Spěchá, avšak nevnímá okolí, oči jen kvapně sledují cestu, která ubíhá pod chodidly, aby neztratila směr či neuklouzla na vlhkém chodníku. Myšlenky jsou jinde. Nepřítomné. Odvádí jí do prožitků, které minuly teprve před chvílí. Plné tepla, světla, smíchu, zábavy a opojného vína, jehož chuť ještě cítí na rtech a nejen tu. Občas se slabě usměje. Myslí na všechny lidi, myslí na něj, myslí na to, co jí čeká. Je zasněná a šťastná.

Přidá do kroku, chce být brzo doma. Zalézt si do pelíšku a znovu si vše přehrát a znovu a znovu. Být jen sama v teple a klidu, kde si bude moct vše znovu užít. Přihmouří spokojeností očka. Už jen pár bloků.

Najednou jí z myšlenek vytrhne nenadálý zvuk. Otočí se. Nikde nic. Pokračuje v chůzi. Po chvíli začne mít nepříjemný pocit, že za sebou slyší kroky. Znovu zrychlí, nechce se jí otáčet. Ještě víc si přitáhne kabát a trochu se jí sevře hrdlo strachy. "Už jen kousíček a budu v bezpečí." Rychle zabočí za roh, i když tam její cesta původně směřovat neměla. Za ním se zastaví a čeká, zda pronásledovatel projde. Nic. Čeká ještě pár dalších chvil. Stále nikdo. Proto vyhlídne opatrně zpoza rohu. Ulice je prázdná.

Opatrně se navrátí ke svému směru. Jde trochu rozvážně. Snaží se zachytit nějaký zvuk. Nikde nic. Zavrtí hlavou a znovu se nasadí své původní svižné tempo. Asi je paranoidní, řekne si. Usměje se na pouliční lampy, které jsou jediným přítelem, andělem strážným v této noční ulici. Déšť ustává a vzduch krásně voní.

V tom zmizí světlo lamp.Vůně je vystřídána novým pachem. Mozek ho vyhodnotí překvapivě rychle. Smrdí jako odpadky a stará moč. Snaží se vykřiknout, při prvním nádechu ale ucítí v puse pachuť kožené rukavice. Rukama bezmocně máchá okolo sebe. Snaží se čehokoliv zachytit. Nehty se zareje do zdi, jenž obestupují průchod domu. Za nehty se jí dostává omítka. Několik z nich se láme. Do polštářků prstů se hluboko zarývají hrubá zrníčka ze zdi. Nohou se jí podařilo zkopnout jednu z popelnic, která se rozsypala po celém průchodu. Mohl ten zvuk někdo slyšet? "Prosím! Kde je kdo? Pomozte mi!" Proběhne jí hlavou a do očí se jí derou zoufalé slzy. Chce kousat a škrábat. Chce řvát, když je vláčena po schodech někam dolů do tmy. Nedokáže ale nic, než zoufalé škubání a vzlykání. Cítí, jak jí teče nudle přes rukavici, která je beztak už celá proslintaná a pokousaná. Žádný z prstů sejí ale do zubů sevřít nedaří.

Vše muselo proběhnout během pár sekund či minut, přesto jí přišlo, jako by to trvalo hodiny. Nechtěla se vzdát. Jakoby jí mozek zpracovával tisíce myšlenek najednou. Na někoho, kdo by jí pomohl, na rodinu, na večírek, na budoucnost i minulost, na každý pach, zvuk, podnět.Vrznutí vrátek. Jeden ze sklepů se otevřel. Její tělo bylo mrštěno někam do prostoru a dopadlo tvrdě na zem. Cítila pod sebou hlínu a zatuchlý pach sklepa a myšince. Chtěla se zvednout, podívat se mu do tváře. Zaslzené oči a tma jí dovolily shlédnout jen tmavou postavu. Pak další rána a tma zahalila vše. Naprosté ticho.

Už neví, co se dělo. Ani jak dlouho to trvalo. Vzpomíná si jen, jak se zvedá ze země, jako omráčená si oprašuje kabát a vykračuje pomalu a váhavě k vrátkům. Všude je ticho. Neohlíží se. Stoupá po schodech. Vychází ven na ulici. Je stále tma a znovu začalo drobně mrholit. Jak náměsíčná pokračuje po své trase směrem k domovu. Asi vypadá hrozně, nicméně není schopná s tím něco udělat. Neudrží jedinou souvislou myšlenku. Není schopná ani sebemenšího citového projevu. Uvnitř si připadá mrtvá. Dojde ke dveřím, otočí v zámku. Proplíží se do bytu. Všichni ještě spí. Nedokáže si uvědomit, co se vlastně stalo. Ještě oblečená si lehá do postele, nepřikrytá usíná.

Je ráno. Zvedne se a dojde dokoupelny. Ani se na sebe nepodívá, nemůže, nechce. Připadá si jako stroj, udělá všechny nacvičené zautomatizované úkony. Dojde do kuchyně a sedne si ke stolu. Čeká. Po několika minutách přijde do kuchyně matka, postaví vodu na čaj a připraví si hrnek s pytlíkem čaje. Tiše jí pozoruje. Chce se jí plakat. Matičko, jen kdybys věděla. Chtěla by jí obejmout, ale nezmůže se na sebemenší pohyb.

Včera se vytratila na večírek bez dovolení. Nediví se, že jsou na ní doma naštvaní. Všichni jí ignorují. Nevšímají si jí a ona by teď zrovna potřebovala tolik pozornosti a něhy. Tohle je její trest a teď musí pikat. Vykrade se zpět do pokoje, kde se zavře. Ve vedlejší místnosti slyší vzrušené zvuky, zdá se, že se hádají. Několikrát padlo její jméno. Má strach jen vystrčit nos, určitě jsou naštvaní, kvůli jejímu včerejšímu zmizení. Promiňte mi to, prosí je v duchu. Rozpláče se a znovu usne.

Když se probudí, je již byt prázdný. Nikde nikdo. Čeká, až se vrátí zpět z práce. Trvá to. Nudí se a má sama doma strach. Kde jste všichni? Dnes nechci být sama! Příště už to neudělám. V zámku se otočí klíč. Domů se vrací maminka. Vypadá uplakaná.Tázavě se na ní podívá. Ona si ale jen povzdechne a odejde do ložnice, kde se zavře. Copak to bylo ode mně tak hrozné? Uznávám, odejít bez ohlášení pryč není správné, ale... Asi po půl hodině přijde domů tatínek. Stále jí ignoruje. S kamennou tváří odejde do pokoje, kde už se předtím zavřela mamka. Tohle asi nebude obyčejný prohřešek, čekala řev, možná facky, ale tohle.. Trestají jí a to krutě. Nevzpouzí se, teď přijme jakýkoliv trest. Sklopí hlavu a odejde do obýváků. Televize je ještě zapnutá. Zavrtá se do sedačky a bezmyšlenkovitě sleduje, co jí barevné obrázky poskytnou. Je nešťastná, vybavuje se jí znovu všechna hrůza. Rodičům ale nic nepoví, umřeli by hrůzou. Stékají jí pouze slzy po tváři, je jí jich tak líto. Kdyby věděli...

Reportérka ve zprávách monotoním hlasem pronáší zprávu o nějaké přepadené dívce, jejíž tělo bylo před několika hodinami nalezeno. Další!,  řekne si a rozbuší se jí srdce, co když nebyla jediná? Co když se to stalo i další? Musí o tom někomu říct. Je ztuhlá hrůzou.Už šahá po telefonu, zavolá na policii, když v tom řeknou jméno oné slečny.Tuhle dívku přece zná. Tímhle jménem říkali jí.