Vrátil mi chuť žít,zbavil mě každodenních depresí,váží si mě jako člověka,dělá mě šťastnou a já chci dělat jeho šťastným...neměla jsem ráda vaření,teď ho miluju,protože se chci o něj starat a ve všem starat,protože mi na něm záleží...jsem nervák,nemám trpělivost,ale učit jej anglicky mě fakt bavííí,ikdyž s ním je to na prášky :) jsem mu neskutečně vděčná za to,že ho mám...někteří lidi to nechápou,ale já ho bráním a bránit budu,protože já s ním prožiju svůj život,né oni...já s ním budu šťastná nebo zklamaná,jen já ho budu mít po  svém boku a ostatním po tom může být hovno!!!:P Jsem šťastná a tohle byl můj sen...ten sen se stal skutečností a skutečnost se stala snem...

Myslím, že jedním z lidských údělů v životě je úděl ztrácet. Ztrácet hmotné věci, city, myšlenky, rozum. Na konci našeho života ztratíme i onen život sám. Ne každý se dokáže se ztrátou smířit. Někomu to trvá jen krátkou chvíli, někomu tato změna trvá měsíce, ne-li roky. Nazývám „to“ změnou, protože v jistém slova smyslu to změna je. V tomto případě už ale hovořím o záležitostech citových, víceméně.
Od narození něco ztrácíme. Když opustíme pohodlí bříška naší maminky, první věc, co nám vezmou, je pupeční šňůra, která nás spojuje s bytostí, jež nám dala život. A od této doby ztrácíme stále, ale také mnoho získáváme. Ztrácíme dětskost, hravost, naivitu.
Vrátíme-li se do našich dětských let, na pískoviště, jistě si vzpomeneme na to, jak jsme začli postrádat hračku, kterou nám vzal náš malý kamarád naproti přes plot. Komu se to nestalo? Myslím, že všem. A jestliže říkáte, že vám ne, tak si to jistě jenom nepamatujete.
Postupem času ale zjišťujeme, že hračky nejsou to nejdůležitější v našem životě. Co třeba pověst? Najde se někdo takový, kterému je jeho pověst naprosto lhostejná? Možná, že ano, ale budeme muset hledat opravdu důkladně. Celý život máme dobrou pověst, bereme ji jako samozřejmost, jednou ji ale ztratíme a my zjistíme, že nám na ní záleží víc, než jsme si byli schopni přiznat.
Zdraví? Každý o něm mluví. Všude si o něm můžeme přečíst. Všude se dozvíme, jak o něj máme pečovat. Opečováváme naše zdraví dostatečně? Dokud jsme zdraví, myslíme si, že všechny nápory vydržíme. Po čase zjistíme, že tomu tak není. Zeptejte se nemocných, jak si váží svého zdraví. Jejich odpověď bude určitě rozdílná, než odpověď zdravého.
Láska? U této „věci“ jsme si vědomi její hodnoty možná ještě před tím, než ji máme. Z části. Z poloviny. Stejně tak jako o zdraví a o pověst o ni musíme pečovat. Jestliže ji zanecháme pohozenou, přijdeme o ni. Láska je ale dlouhá kapitola v našich životech, kterou pozná každý z nás. Ať už dobrovolně nebo naopak.
Ale co je pro vás ze všech těchto a jiných „věcí“ nejcennější? Pro mě je to život. Ne můj, ale mých přátel, mé rodiny, mých blízkých. Každý si ale svůj život a své hodnoty uspořádá jinak. Podle mého názoru se ale v mnohých budou naše názory scházet…..

Propustili nám člověka,který pro mě nejvíce znamenal,který mě rozesmál,ikdyž mi bylo do pláče!!!:'( :'( :'(  je strašné zvyknout si na lidi a mít je rád a pak zjistit,že v některých okamžicích nám vymizí ze života!!:'( :'( :'( je samozřejmost,že se sejdeme všichni pohromadě a budeme se smát...kamarádi zůstaneme,ale vymizí z našich pracovních dnů někdo,kdo byl pro ně tou největší součástí...Ten smích v práci nám bude chybět,který se nám vždy zažral až hluboko pod kůži...a ten řev kdy se po celé hale ozývalo:BANÍK PIČOOO!!:'( :'( :'( na druhou stránku,šťastný člověk,co odejde z té zkurvené fabriky!!!!!!Liborku,tys byl pro mě největší psychická opora...dokázal vyslyšet člověka,když si v práci potřeboval postěžovat na život a na všechno...nikdo si nedokáže představit,jak úžasný je tenhle člověk!!!dospělý člověk,který by člověku nikdy nepodkopl nohy,tak jak to lidi dělají!!DO PIČEEEEEEEEEEE!!!!!PROOOOOOOOOOOOOOOČ!!!!Chci odsud pryč...nenávidím to tady...nenávidím Lešnou...nenávidím lidi tady!!neumějí řešit problémy a umí jen mazat lidi ze životů...neumějí přiznat vlastní chybu...vidí jen sebe a to co druhý musí nosit v sobě je nezajimá...nezajimá je to,proč se člověk v určitých situacích zachová tak,jak se zachová...proč by to dělali?Je přece jednoduší mazat lidi ze svých životů...než řešit problémy,ne?snažila sem se ve věcech,co si druzí nedokážou představit v jakých...starala sem se o sestřenici,aby nepila...o sestřenici,která neměla ani korunu a já sama sem to už nemohla utáhnout...chtěla sem ji pomoct,aby aspoň jednou v životě měla pocit,že jí má někdo rád!!!!!!seznámila sem ji se svými kamarády,ale nakonec poznala,že jsou zde samé přetvářky...akorát Peťu...tu měla ráda a ta jediná mi taky zůstala...teď vím,že jsem tady zbytečná a myslím,že v té mé zkurvené fabrice už být nechci...a tady?Tady taky ne...

Přestávám mít ráda lidi,lidi kteří mě nazvou jako idiot,co má jen své prášky...až ti lidi budou projdou v mé práci aspoň deseti funkcemi,až se na ně vykašlou rodiče kvůli jiným,až v životě zabijí jiný život,až protrpí deset let života strašného psychického tyrání doma,pak bych chtěla vidět je,jak si poradí sami se sebou!!Jaké to asi může být když v prácí zvracíte,doma chytáte horečky a třepete se?jaké to kurva asi je?lidi sou kurvy,které vidi sami sebe...mí přátelé tvrdí,že mě znají!!Nikdo mě nezná...kdyby mě ta osoba znala,tak ví,že už přes dva měsíce žádné prášky neberu,protože se snažím z toho dostat úplně sama,ale to už nikdo nevidí... nemoc se nebere do huby a jindy bych to nikomu nepřála,aby si to zažili,ale po tomhle to přeju všem,aby si tohle kurva zkusili...každý mi tvrdí,jak hubnu,ze se zacinam ztracet,at se poradne najim...ja zeru porad!!!!!Uz si kurva uvedomte,ze asi mi neco je,kdyz se mi tohle deje...uz nikdy me nenazyvejte idiotem,co má své prášky,protože tohle sranda fakt není!!!!!!

Miluju okamžiky,kdy se cítím být šťastná...možná i nejšťastnější na světě...vždy ty okamžiky trvají velice krátce,ale za tu krátkou dobu ty okamžiky stojí za to...v poslední době se toho událo až moc a já mám někdy pocit,že ztrácím kontrolu nad tím,co je a co není...poznala sem rodinu,kterou sem našla nedávno a to mě změnilo...sem za ně strašně ráda a za nic na světě bych je nevyměnila,ale v jistém případě se mi chce strašně brečet a říkám si,proč zrovna my musíme být rodina...člověk si oblíbí člověka běhěm chvíle,ale nejhorší na tom je,když proti nim stoji jedna velka tlustá zeď,která se nazyvá rodina a nejde to jít dál...a člověk se zastaví a stojí a proklíná tu zkurvenou zeď,ale co zmůže??nic...a tak stojím dál a čumím na tu zeď s otevřenou hubou a to je to jediné,co teď můžu dělat...nic...cítím se být neschopná,ale proti tomu,co je se nedá asi nijak bojovat a myšlení toho druhého změnit nedokážu,ikdyž bych ráda...musím trpět tiše...dusit to v sobě tak jako obvykle...můj názor na věc se nemění...ale mění se to,že se musím podřídit tomu druhému,protože mi na něm záleží... :( a to je asi v danou chvíli to nejdúležitější...

To,co právě prožívám se nedá popsat slovy...našla sem rodinu a já sem ten nejšťastnější člověk,že je mám...jsem z toho všeho tak strašně mimo...Je jich dohromady 6 a ještě teta...celou dobu pracuju se sestřenicí v práci a až teď zjistíme,že sme rodina...sem ráda,že jí mám...a Romana-nejúžasnější kluk,kterého znám...získal si mé srdce...za ten týden,co se známe se vídáme pořád a já se těším jak jej teď za chvíli zase uvidím...je to mazec všechno co se děje...vztahy nevycházejí...samé trápení a nikdo kolem to nevidí,jak moc se trápím...a proto se stalo to,co se stalo,ale psát o tom nebudu,protože většina lidí mě za to odsoudí...ikdyž je mi to vlastně jedno,ale až příjde ta správná chvíle,tak všichni pochopí,co sem měla na mysli...život je krásný...hlavně když poznáte,že je na světě někdo,kdo o vás má zájem a má vás rád...ale mí přátelé to nejsou...teda jen mých pár přátel mě má opravdu rádo,ale je jich pár a těch si nejvíc cením...odteď je pro mě rodina na prvním místě a to,co sem nedohnala s Nikou a Romčou,to doženem velice rychle a na to já se strašně těším,protože v životě je ten nejlepší pocit ten,když víte,že se máte o koho opřít...Děkuji Romane...

Je mi fakt zle z některých ''idiotek'' které se vyskytují v mé blízkosti...myslí si bůhví co...jak nejsou ''originalni'' svýma kecama...nejsou...spíše mi to přijde jako ubohost...člověk dokáže dojebat druhého člověka během vteřiny a to většinou i bezdůvodně,ale i ony brzy poznají ten pocit toho poníženěho člověka!!!

Nesnáším lidi,kteří o mě něco řeknou a přitom mě neznají!!!Nestýkají se se mnou a vypustí z huby něco,co vůbec neví,jak je!!!Měli by se první podivat na sebe a pak soudit!!!Tohle je můj život a nééé jejich a já si ho budu žít tak,jak uznám za vhodné a jestli se to někomu nelíbí,tak ať si první zamete před svým prahem a pak ať soudí!!!Myslete si o mě kdo chcete,co chcete-STE MI VOLNÍ!!!Je to váš názor,tak si ho nechte a klidně se sním i udávte!!!Co bylo...bylo...a už nebude...takže můžu jen vzpomínat a pomalu zapomínat!!!Cítím se faaajn a to je hlavní!!!Vaše kecy mi náladu nezhorší-je mi to jedno...mám kolem sebe lidi,co mám moooc ráda a  nějakými přiblblými slepicemi se už nikdy nemíním zaobírat!!!žijte si jak chcete a mě laskavě z těch vašich každodenních zkurvených pomluv vynechte!!!Teď sem konečně šťastnááá!!!!

Samota všedních dní, samota víkendů.... Samota tichých nocí a hlučnýchvečerů. Ale copak je samota? Není pravda, že člověk může být sám, ikdyž je zrovna obklopen spoustou lidí? A není pravda, že když chcečlověk být sám, nikdy mu samota není dopřána? Samota se nevyznačujetím, že by okolo nebyl žádný člověk, žádný rušivý element. Samota jeduševní stav. Často jsme k samotě nedobrovolně odsouzeni a často nemámedost sil se jí bránit. A na druhou stranu mnohdy bychom rádi byli samia nemůžeme. Nebo říkáme, že chceme aby nás všichni nechali a zároveňtoužíme po objetí a nikdo to nedokáže pochopit.
Také můžeme být úplně sami, to znamená, že v našem okolí nikdo není,nebo se můžeme cítit osamocení. Buď proto, že nikdo z okolních lidí námnerozumí, nebo proto, že nemáme partnera, že nemáme člověka, u kteréhobychom cítili bezpečí. Člověk má podvědomě ze samoty strach, nechce býtsám protože samotný jedinec je hodně zranitelný. Jsme-li sami, víme, ženám nikdo nepomůže v nesnázích, nikdo nás neutěší v našich slabýchchvilkách. Samota dává prostor fantasii. Pokud nás napadne něco vespolečnosti jiných lidí, musíme být aspoň chvíli sami aby náš nápadvykrystalizoval a abychom si s ním odpovídajícím způsobem poradili. Vtěchto chvílích nemáme rádi jakékoli rušivé elementy. Mnozí si sicetřeba pustí rádio nebo nějakou hudbu, ale ve skutečnosti ji nevnímáme,vnímáme jen svou inspiraci, svůj nápad, tok svých myšlenek. Toto jepřípad kdy nám samota může prospět.
Může ale samota škodit? Třeba když je člověk dlouho sám, spí sám vprázdném domě? Já tvrdím že může. Ze začátku jste v pohodě, nevadí vámže jste stále o samotě, možná si samotu užíváte. Ale po určité době –pro někoho to jsou týdny, pro jiné měsíce nebo roky – nám samota začnevadit. Špatně se nám usíná, v noci se probouzíme a nevíme proč. Nebo seprobouzíme při sebemenším zvuku, například když kolem domu projedeauto. Ráno se budíme rozlámaní a se strachem procházíme byt, není-liněkde něco jinak než jsme to dávali. Kontrolujeme klíč v zámku a večerho dáváme do specifické polohy abychom ráno mohli určit, zda s nímnikdo nepohnul. Přes den děláme cokoliv abychom se zabavili. Jenže codělat když je celý dům uklizený, venku prší a na vaření nemáme anipomyšlení? Někdo řekne číst. Dobře, i číst se dá ve dnech samoty, alesami snad uznáte, že číst nejde bez přestávky celý den. A pokudtvrdíte, že jde, myslím, že si brzy zničíte oči. Také jde poslouchathudbu. Ano, hudba je úžasná věc a propůjčuje klid. Při poslech hudbylze zapomenout na strach ze samoty a z temnoty. Ale poslouchat hudbucelý den? A nic při tom nedělat? Žádný fyzický pohyb? To přeci nejde,to by se člověk musel zbláznit.
Samota jde brát také jako stav bez přítele, stav bez člověka, kteréhomáme rádi a který má rád nás. Sami tímto způsobem můžeme být kdekoliv,i mezi spoustou lidí. Tato samota je horší protože nás pronásledujevšude. Jakmile se s někým seznámíme, oblíbíme si někoho a on nás,nejsme sami. A nejsme sami i když kolem nás nikdo není, i když svéhopřítele nemůžeme zrovna zkontaktovat pomocí telefonu nebo jakkolivjinak. Prostě nejsme sami protože víme že náš přítel na nás myslí a žepokus se nám něco stane, on nám pomůže. Pokud nás zasáhne nějakápohroma, můžeme se o něj opřít, obejme nás a nechá abychom se v jehonáruči uklidnili...
A co říci závěrem? Samota je metla lidstva. A nejen lidstva, anizvířata nemají rády samotu. Když jsme sami, napadají nás chmurnémyšlenky a deprese, slunce pro nás ve chvílích samoty nesvítí, častějinás bolí hlava.... Nebuďte sami nebo se z toho zblázníte.... Ze samotyvšedních dní, samoty víkendů.... Samoty tichých nocí a hlučných večerů..