Reálná myšlení jakoby dostávala křídla a nechala se unášet jemným vírem věčnosti. Nech mě vidět jaro pučící v celé své kráse. Nech mě dotknout se tvých mocných rukou. Políbit tenhle pocit neutichající lásky..... budu čekat u dveří a doufat, že příjdeš a zapomeneš. Nech mě tančit pryč, kráčím do jiného světa, miluju tě?
To co se stalo, přišlo... lidé co se smějí na tebe už nejsou, odpolouvají a volají. Není čas, není prostor. Jak krásné by bylo tvořit nemyslitelné záhady... Jak krásné by bylo osvobodit se z mrazivých pavučin, které ji dusí. Už nemůže dýchat a já cítím, že je slabá.... zavražděná svými myšlenkami a přátely, jež zapomněli její jméno. Vidím jen stín, odlesk její bývalé krásy, potácí se větrem. Roní slzy pro uvadlou kopretinku v její hlavě. Proč se jí to stalo.. je smutné žít a vidět.. proto slepá klopýtá temnou tmou
Lístek.. spadnul, vyschnul.. lhostejný všem ostatním, smutkem a žalem uschnul. Tak jako hvězdy patří k nebi, tak i světlo je spojeno s tmou, láska k nenávisti. Ale on neztratil naději kvůli hvězdám, kvůli světlu ani kvůli lásce. Jeho osud se nedá zastavit. On patří k ní, ale je sám. Bylo mu určeno jít volnou, hořkou cestou
Nechci vidět svobodu, která ničí. Ona i on..ona nevidí, on vysychá.. pláču