Nevšední zážitek vyvolá nevšední, něčím ojedinělé city. Předlouhou dobu jsem toužila shlédnout snímek skvělého filmaře Miloše Formana "Goyovy přízraky". Před několika hodinami jsem vzdychla nad posledním okamžikem závěrečné scény a stále nedokážu seřadit pocity ani dojmy. Oči zalité slzami, přesto husí kůže dokazuje nechuť a jisté zklamání. Zklamání a lítost. To jsou pocity, které převládaly. Stále nevím jak chápat, proč pochopit myšlenky, které nám měly být sděleny.
Nestává se vám občas, že shlédnete film a nevíte co si máte myslet? Jste naprosto zmateni a nelítostně uvrženi do svých temných myšlenek a nic vám nemůže pomoci. Čím více přemýšlíte, tím větší zmatek nacházíte. Atmosféra jakoby vás pohltila a vy musíte cítit pach veškeré bídy a krveprolití. Jak krutý osud byl přichystán hrdinům, se kterými jste trávili svůj bohapustý čas. Opravdu nevím, jestli film doporučím dále, nebo ne. Potřebovala bych další shlédnutí, ale obávám se ho. Již v tuto chvíli mám své přízraky všude kolem sebe a děsím se dalších a dalších představ a jejich vyzobrazení. Veškeré skryté touhy a vyjasněná rozhodnutí, stejně jako nevyslyšená přání, nabírají hmotných tvarů a podob. Nešťastná láska.. jak krutá se zdá býti, jak bolí a jako nevyhnutelná záhuba láká svou oběť do spárů bezkonečna.
Bez názoru potácím se bezednou mlhou přízraků a hledám sama sebe. Snad jednou zjistím, jak překonat tísnivý pocit beznaděje a strachu. Snad silná, s hlavou vztyčenou budu čelit novým obtížným překážkám a nebudu uplakaná prosit o smilování... jednou..